V současnosti právě bojuje s alkoholismem mládeže, s fackami, které dávají tupí rodiče dětem, a s drahou sodovkou. To jsou samé ušlechtilé cíle, co si zvolila. Osvědčila se už v boji za těhotenské průkazy žen, o které ženy nestojí, a za zákon o množství žen ve vedení firem, který musela pro evidentní nesmyslnost zaměnit za kampaň Ženy nahoru.
To jsou všechno témata proroků, kazatelů a zvěstovatelů. Jejich činnost není nikdy na škodu. Lidi potřebují kárat, napomínat a také potřebují, aby je někdo peskoval a nutil je vylepšit své chování v nejrůznějších směrech.
Voltaire, svobodný volnoduch, byl rád, když jeho krejčí věřil v Boha, kterého on sám popíral. Myslel si, že krejčí věřící v Boha Voltaira neokrade. Nu, budiž. Stehlíková je v podobné situaci. Ráda by lidi polepšila, což je chvályhodné, ušlechtilé a marné. Ale je záhadné, proč kvůli tomu musí být Stehlíková ministryní, byť tak nejasnou, jako je ministryně pro lidská práva.
Potulné kazatele dobra lidé berou, baví je, rádi jejich proroctví vyslechnou, zejména už proto, že se jimi nemusí řídit. Stehlíková by z proroctví chtěla udělat zákony. Nedaří se jí to, snad proto, že většina ministrů jsou tupí chlapi. I když často podivní, pořád mají víc rozumu než Stehlíková. Ta už má jen krůček od zákona o lidském štěstí, jehož prosazení by na sebe měl vzít stát, zejména její ministerský úřad. A kdo jí toto vytkne, bude vypadat jako tvor, který nechce pro lidi štěstí.
Dobří faráři, kteří by měli na lidi vliv, by Stehlíkovou nahradili, jenže faráři, kteří mají na lidi vliv, skoro už nejsou. Možná už proto se cítí potřeba Stehlíkové. Jenže ani ona nemá na lidi vliv. Aby děti nepily alkohol, aby je rodiče netloukli, aby měli lidi svá lidská práva, jejda, kdo by byl proti! Ovšem stát asi není ta pravá autorita, která nám má toto vykládat.
Možná by Stehlíková měla zaútočit nejprve na státní činitele, ať se polepší. Aby poslanci tolik nepili, aby se ministrům pod rukama nerodily neznámé miliony, aby se v politice míň lhalo, aby se v parlamentu neztrácely v šatně peněženky z kabátů.
Možná je zavádějící název toho úřadu: pro lidská práva. Lepší by bylo: pro lidské svobody. Právo – to je spíš propaganda. Právo na byt, právo na vzdělání, na zdraví, na radost? Právo na dětství bez pohlavků a hrubosti, na dětství bez alkoholu? To jsou všechno věci, které se pěkně slibují a každý by si je přál. Proto s nimi politici tak rádi operují.
Právo na byt mají tam, kde nemají byty. Svoboda občanů je jasnější: zákon říká toto a platí, ty smíš odsud až sem, dál ne. Například: nalévat mládeži je trestné. Dodržuje to někdo? Bah! Tak napíšeme na lahev: Alkohol poškozuje mozek a mění chování. Dětem necháme nejasnost: Proč ho tedy dospělí pijí? Copak nejsou moudří?
Stehlíkovou by měli přendat do krásné sféry občanských aktivit, užitečných, vlivných a marných. Stát by měl přestat lidi napravovat a poučovat, sám není napravený a poučený. Skládá se ze stejných hříšníků jako ti lidé. Měl by o to víc dbát, čeho má: jasnost, platnost a vymahatelnost práva, to je jeho první úkol, padni na všechny strany, jak rádi politici vykřikují, leč nedbají.
Stehlíková za chvíli bude na naše obědy psát: Jídlo ucpává tepny. Po jídle přijde smrt. Což v případě většiny jídel je pravda. Ale pojďme dál: zakažme ta jídla, trestejme jejich pojídání. Jak říkali už revolucionáři: Být hloupý je kontrarevoluční.
