Nejen v pohraničí se nedostává mužů, o něž by se ženy mohly opřít

Kdyby měla Alena Zemančíková trochu více klidu a soustředění k psaní, pak by její texty patřily možná ke špičce současné české literární produkce. Alespoň tak lze soudit z jejího debutu - souboru dvanácti povídek nazvaného Bez otce.

Alena Zemančíková: Bez otce; obal knihy | foto: Kavárna

Kdyby - čistě hypoteticky - nebyla rozhlasová stanice Český rozhlas 3 - Vltava minoritní a chudou sestrou kulturního dění v České republice, nebylo by nutné dlouholetou rozhlasovou autorku, dramaturgyni a publicistku Alenu Zemančíkovou (1955) představovat. A kdyby - opět čistě hypoteticky - Zemančíková měla v současném zoufale stipendijně chudém českém literárním provozu trochu více klidu a soustředění k psaní, pak by její texty patřily možná ke špičce současné tuzemské literární produkce. Alespoň tak lze soudit z jejího debutu, souboru dvanácti povídek nazvaného Bez otce.

Anna vyvržená stranou

Ze syrových textů Aleny Zemančíkové dýchá samozřejmá autorčina důvěra ke slovům a příběhům, tedy něco, co se ze současné literatury pozvolna vytrácí. Lapidárně, a přesto drásavě je tu předestřena generační výpověď ženy jménem Anny, která část mateřství prožila v normalizačním hnusu českých Sudet, v kraji totálního poválečného bezvěrství, a druhou část potom v divokých devadesátých letech - po převratu, jenž se ve svých nejgrotesknějších šklebech projevil právě v českém pohraničí.

Schopností lyrizující pointy v jinak strohém jazyce a rodinnými motivy mohou texty Zemančíkové vzdáleně připomínat prózy Terezy Boučkové. Tím však srovnání těchto autorek končí, neboť Zemančíková podniká ve svých ne tolik přiznaně autobiografických výzkumech podstatně hlubší sondy, vedené pod povrch výraznou genderovou optikou. Zemančíková odkrývá soukromé dějiny žen své generace, ale i generaci dětí (především dcer) dospívajících krátce po převratu a v závěrečných povídkách svazku rovněž generaci žen, které se v mládí stihly nadechnout prvorepublikového optimismu.

o knize

Alena Zemančíková: Bez otce.
Povídky z let 1991-2007.

Mladá fronta, Praha 2008 (fakticky vyšlo 2009), 152 stran, doporučená cena 239 korun.

Jistě, dobrá literatura by neměla suplovat sociologii, přestože může mít schopnost upozornit na sociální a sociologické souvislosti, které literaturu přesahují. Zemančíkové se tohle podařilo - vyprávěním, v němž jakoby navazuje na čepovskou linii příběhů, a kde se pod tokem povídkových dějů nachází hlubší, komplexnější a temnější linie existenciálních běsů.

Jakápak budoucnost

Co mají tápající ženské postavy z dvanácti povídek společného, to je až přízračná absence mužské autority, nepřítomnost silného otce, muže-ochránce a muže-rodiče. Tímto tématem ostatně Zemančíková svoji povídkovou knihu otevírá, konkrétně titulní črtou Bez otce, stylem patrně nejslabší, protože přespříliš lyrickou. Naopak v posledních několika povídkách souboru, jenž vznikal v uplynulých šestnácti letech, už dokázala soustředěně a s naprostou jistotou opsat již zmíněný čepovský svět - krutost a jemnost, prostotu a složitost, absurdní zákonitosti osudu. To vše pohledem zapřeně křesťanským a víru hledajícím, nemudrujícím a přesto v tom nejlepším slova smyslu vlastně morálním.

Pohled autorky na mužský a ženský svět tragicky bloudících postav přitom není žalobný či feministicky agresivní, ostatně Zemančíková nešetří ani své alter-ego Annu; spíše s věcnou lítostí a hořkou ironií popisuje důsledky vychýlenosti, kdy muži ženám mizí, a ženy od mužů odcházejí v přesvědčení, že tam někde dál je s dětmi čeká lepší budoucnost. Jenže jakápak budoucnost v tehdejší ČSSR a jeho pohraničí pro matky a děti bez otců? A jakápak po převratu? Právě konkrétnost krajiny a dějin, do níž a do nichž texty zasadila, ještě důsažněji zviditelňuje temně drásavou tragiku knižního celku.

Dům duchů v klášteře

Nemá smysl a je vlastně i škoda převypravovat děj jednotlivých čísel téhle knihy. Proto jen namátkou a pro představu. V povídce Dyleň putuje matka se dvěma malými dětmi sudetskou krajinou; jsou na výletě, panuje léto, blíží se bouřka, potom už je po bouřce. A se ženou po celou tu dobu putuje i její vysněný, iluzorní muž; muž, který není; muž, o něhož se může opřít. Muž, jenž se v závěru povídky transformuje v téměř halucinogenní ostrou realitu - to když žena pod kamenem spatří klubko zmijí...

V povídce Všichni svatí Anna s dětmi vstoupí roku 1981 do rozbořeného kláštera v pohraničí, kde právě probíhá výstava fotografií: "A pokud jde o ty fotografie, ty potom obletěly v různých časopisech mnoho zemí. Byly na nich rodičky z porodnice U Apolináře, která vypadá jako dům duchů, ženy v ústavních košilích a se slepenými vlasy, hory a rance zkrvaveného prádla, křečové žíly, napjaté tváře, nikde žádné štěstí z nově zrozeného života v tom roce 1981.“ (Pozn. red.: tady Zemančíková nejspíš přibližuje legendární výstavu 9 & 9, která se tehdy uskutečnila v polorozpadlém klášteře v Plasích u Plzně. Expozici kurátorsky připravila Anna Fárová).

Ten tucet próz pravděpodobně vznikl coby vedlejší produkt rozhlasové dokumentaristky, jde o knihu možná napsanou mimoděk, možná bez velkých literárních ambicí, převážně z terapeutických potřeb autorky. Na tom však v tomhle okamžiku již nesejde. Vznikl totiž soubor literárně sice ne zcela výsostný, avšak v kontextu současné české prózy díky svému nasazení a tématu nepřehlédnutelný.

Alena Zemančíková

Narodila se v roce 1955. Po letech manuálních zaměstnání vystudovala dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze.

Od roku 1987 pracovala jako dramaturgyně Západočeského divadla v Chebu, kde také byly v 90. letech uvedeny její dramatické práce Putování za štěstím (podle cikánských pohádek), Čistému vše čisté (variace na komedii dell-arte), Hra o bratru Františku a jeho sestře Chudobě, Biblické příběhy a řada dramatizací literárních předloh.

V Českém rozhlase Plzeň působila od roku 1997 jako kulturní redaktorka a dramaturgyně. Napsala řadu scénářů o osobnostech a kulturních úkazech západočeského kraje. Věnuje se též literární a divadelní publicistice a kritice. Přispěla do několika dokumentaristických projektů Českého rozhlasu (Ismy po česku, Za divadlem, Ztráty a nálezy). Český rozhlas 3 – Vltava vysílal její rozhlasové hry Byl jest jeden člověk aneb Hra o komkoli a smrti, Odjezd z konce světa a Noc a den. V roce 2004 získala rozhlasovou cenu Prix Bohemia Radio v kategorii Literární pořad za pořad Lukava.

Je členkou lektorských sborů pro přehlídky amatérského divadla Šrámkův Písek, Wolkrův Prostějov a Jiráskův Hronov. Poslední hra Ulrika měla premiéru v pražském divadle Kašpar v únoru 2002.

Prozaické texty publikuje v kulturních periodikách či v rozhlasovém vysílání. Zastoupena je v povídkovém souboru nakladatelství Listen Nech mě žít, ve sborníku Literárních novin Povídka roku 2006 a v antologii Ty, která píšeš (2008).

V současné době žije v Praze a pracuje v Českém rozhlase Vltava jako redaktorka literárně dramatické redakce. Je externí pedagožkou na pražské DAMU.
(zdroj: www.damu.cz)