Na tváři má více vrásek než Kambodža jizev ve své historii. Jinak ovšem čtyřiasedmdesátiletá Ngaet Khun předčí svou energií a zapálením leckterou mladici. I ve svém věku ještě chodí do práce a v Phnompenhu nechybí skoro na žádné demonstraci proti záborům půdy. Vždyť i nad ní visí hrozba vystěhování.
Reportáže z KambodžeDo poslední miny: Kambodžané denně bojují se skrytým a zákeřným nepřítelem Výchova vůdkyň v Kambodži: trpělivost Su Ťij a místo večírků analýzy |
"Koupili jsme tenhle dům před osmi lety a máme na něj papíry od předchozího soukromého majitele. Ale na ty vláda nebere ohled," zlobí se před dřevěným dvoupatrovým příbytkem, ve kterém žije se svým třiaosmdesátiletým manželem, dětmi i vnuky. Celkem jich v domě bydlí jedenáct.
Jak dlouho tam ještě zůstanou, neví. "Všude okolo byly kdysi domy," ukazuje na bujnou zeleň obklopující malý pozemek. "Úřady přinutily lidi se vystěhovat a domy nechaly strhnout," líčí žena osud, jenž v Kambodži postihl v posledních letech statisíce lidí. A mocní mají spadeno i na její dům.
Stojí totiž u jezera zvaného Boeung Kak, nedaleko centra metropole. Přeloženo do řeči peněz na značně lukrativním místě.
Místo jezera poušť
Jezero Boeung Kak kdysi pokrývalo plochu 90 hektarů. Kdyby je šlo přemístit, pokrylo by celou pražskou Stromovku. Na jeho březích to kypělo životem a dávalo živobytí i rybářům. Populární bylo i mezi turisty, hlavně batůžkáři sem jezdili za levným bydlením. Kromě toho pomáhalo chránit Phnompenh před záplavami.
Dnes jeho hladina pokrývá už jen deset procent původní plochy. Vláda jezero na začátku tisíciletí pronajala na 99 let developerské firmě, jež mimochodem patří jednomu senátorovi vládní Strany kambodžského lidu.
Firma do jezera už několik let pumpuje písek, aby na něm mohla postavit luxusní rezidenční a komerční budovy. Z 90 procent je už zaplnila a místo vodní hladiny se do dáli táhne "poušť". Přičemž voda z jezera při vytlačování zaplavovala i domy.
Zábory půdy v KambodžiZábory půdy postihly ve čtrnáctimilionové Kambodži podle místní nevládní organizace Licadho jen od roku 2003 nejméně 420 tisíc obyvatel. V Phnompenhu bylo odsunuto z lukrativních pozemků mimo město za dvacet let na 150 tisíc lidí. Desetitisícům odsun hrozí. Většina Kambodžanů totiž nemá doklady o vlastnictví pozemku či nemovitosti, kde žijí. Do velké míry je to dáno tím, že Rudí Khmerové během čtyřleté krutovlády v 70. letech minulého století zrušili soukromé vlastnictví a zničili většinu příslušných dokumentů. Stát dnes tvrdí, že vlastní více než 80 procent kambodžské půdy. Čímž má konečné slovo v tom, kdo na ní bude hospodařit. Obyčejní Kambodžané musí v Phnompenhu ustupovat developerům či infrastruktuře, na venkově firmám, které touží po půdě se vzácnými přírodními zdroji, třeba dřevem. Od roku 2001 platí zákon, podle něhož mohou Kambodžané uplatňovat nárok na vlastnictví pozemku, jestliže na něm prokazatelně žili před rokem 2001 alespoň pět let. Nicméně proces je to zdlouhavý, finančně náročný a nad možnosti většiny chudých obyvatel. Navíc úřady jsou obviňovány z korupce. |
"Ještě v roce 2008 tady žilo přes čtyři tisíce rodin. Dnes jich tady nenajdete ani osm set. Úřady ostatní vyhnaly," zlobí se dvaatřicetiletá aktivistka Tep Vanny, která je zároveň jednou z představitelek místní komunity.
Některé zdejší rodiny - na rozdíl od mnoha jiných v Kambodži - alespoň dostaly na výběr. "Nabídli nám buď 8 500 dolarů, nebo bydlení 25 kilometrů za městem," říká a vysvětluje, proč se rozhodla zůstat. Za nabídnutou sumu si totiž bydlení v centru Phnompenhu nepořídí, stojí mnohonásobně více.
Vystěhování za město pak znamená většinou ztrátu práce a k tomu život v místě, kde chybí infrastruktura. "Tady máme nemocnici, školy, práci," přibližuje Tep Vanny. Místní ženy proto už léta protestují. Kolikrát se vracejí i s četnými šrámy, jelikož policie neváhá zasáhnout silou.
Přesto obyvatelé Boeung Kak zaznamenali částečný úspěch. Vláda pod tlakem nevládních organizací a Světové banky místním před dvěma roky slíbila 12,5 hektaru půdy u zbytku jezera a většině (včetně Tep Vanny) skutečně vydala doklady k pozemkům.
Jenže šest desítek rodin příslušné dokumenty stále nemá a hrozí jim odsun. Jednou z nich je i rodina Ngaet Khun. "Demonstrujeme i za ně. A navíc úřady nevyznačily hranice těch 12,5 hektaru, takže pořád nemáme jistotu, že nás přece jen jednou nevystěhují. Chceme, aby jasně stanovili hranice," vysvětluje Tep Vanny, jež dostala v USA cenu pro bojovnice za lidská práva Vital Voices Global Leadership Awards.
Kambodžanka sice připouští, že rozvoj chudé země je nezbytný, ale vystěhovaní lidé by měli dostat adekvátní náhradu. A nebojí se zajít až tak daleko a přirovnat současné poměry v zemi k hrůznému režimu komunistických Rudých Khmerů, kteří zemi tyranizovali v 70. letech a jejichž vládu nepřežily až tři miliony lidí.
"Rudí Khmerové také vyháněli lidi z měst. Ano, vraždili. Ale tato vláda nás zabíjí také. Jen to dělá pomalu, skrze svou zkorumpovanost. Není tady reálná demokracie, nedodržují se lidská práva," lamentuje. Naději přinesl nový guvernér Phnompenhu Pa Socheatvong, jenž slíbil, že spory o půdu prošetří. Zatím se tak ovšem nestalo.
Osud Kambodžanů od Boeung Kak přitom není v Kambodži ojedinělý. Naopak. To jen jeho odbojné ženy je více slyšet. I když paradoxně tamní obyvatelé dostali vyšší nabídku než ostatní komunity. Pokud ty tedy vůbec nějakou dostaly.
Jen z Phnompenhu úřady za posledních dvacet let odsunuly 150 tisíc lidí, což je skoro deset procent jeho populace. Dalších odhadem 50 tisíc lidí tam žije ve strachu, že je to brzy čeká. A zvětšuje se i vzdálenost od města, kam je úřady odsouvají. Alespoň podle kambodžské nevládní organizace Sahmakum Teang Tnaut (STT), jež se jim snaží pomáhat.
Vyklopeni na kraji města
Kambodžané musí své domovy často opouštět nedobrovolně, bývají i vystěhováváni násilně. "Někdy dostanou malou kompenzaci, někdy nic a jsou prostě vyklopeni na okraji Phnompenhu," popisuje Nora Lindstromová z STT.
Často skončí na "zelené louce", kde není tekoucí voda ani elektřina. Kromě toho se nemají jak postarat o rodinu. "Většina se živí jako pouliční prodavači, řidiči pouličních tříkolek tuk-tuků a podobně. Jsou závislí na tom, aby byli u centra. Nemohou dojíždět, denně si vydělají tři čtyři dolary. A doprava stojí zhruba stejně tolik," říká Lindstromová.
Obyčejní Kambodžané musí za takto neférových podmínek ustupovat bujícímu soukromému sektoru, budování infrastruktury (třeba železnicím) nebo "zkrášlování města". To podle Lindstromové v podstatě znamená zbavování se chudých lidí, aby město vypadalo lépe. Navíc dochází ke korupci a střetu zájmu, jelikož mnohé firmy jsou napojené na politiky.
Podobným utrpením si před dvanácti lety prošla komunita Sen Reak Reay na okraji Phnompenhu, asi hodinu a půl jízdy tuk-tukem z centra. "Dostali jsme tehdy padesát tisíc rielů (necelých 250 Kč pozn. red.) a padesát kilo rýže na rodinu. Přestěhovat jsme se sem museli sami," líčí šéf komunity Hem Phan.
Léta museli žít bez elektřiny i vody, o chybějících školách či zdravotnických zařízeních v okolí nemluvě. A práce? Většina za ní musela odjet i za hranice. Zbytek se protlouká, jak to jde. Třeba pracuje v centru a domů se dostane jen na víkend.
Zábory půdy se netýkají jen Phnompenhu, ale i zbytku země. Metropole má ale v tomto ohledu specifickou minulost. Rudí Khmerové v 70. letech z města vyhnali veškeré obyvatele. Když padl v roce 1979 Pol Potův režim a časem odešla i vietnamská armáda, Kambodžané se do liduprázdného města začali vracet. Kolikrát už v jejich původních domech někdo bydlel. A tak se usazovali, kde to šlo.
Jezero Boeung Kak, Phnompenh, Kambodža
