Spíše zaujme to, že jej tam poslala soudkyně, které předtím nejprve vyhrožoval kárným řízením mluvčí ministra spravedlnosti a poté ministr sám jí doporučil, aby se vrátila do školních škamen, zjistila tam, že není dostatečně způsobilá k tomu, aby oponovala vrcholnému justičnímu politikovi, a podle toho se zařídila.
Nechci se zabývat odborně právními aspekty souzené věci. Ty jsou značně komplikované, občan (a obávám se, že i většina právníků) jim nerozumí a ani to po něm nemůžeme požadovat. Kauza neskončí u Obvodního soudu pro Prahu 2, ale v Brně a právníci budou se zájmem sledovat, jak bude složitý právnický oříšek nakonec rozlousknut Nejvyšším, případně Ústavním soudem.
Nepochybně půjde o významný precedens, i když náš právní systém precedentní není. Nebo by snad měl být? Čemu však občan rozumí možná lépe než někteří právníci, zahledění až příliš do svých paragrafů, je aspekt přirozeno-právní. Jak napsal významný právní teoretik Hans Kelsen: "Člověk by neměl krást; když někdo krade, bude potrestán." Výborně! Na to koneckonců nemusí být člověk ani významným právním teoretikem. Když někdo souloží s dětmi… Čtenář nechť si udělá sám názor na to, kdo v tomto případě přihlíží citlivěji k dosažení účelu trestního řízení, zda soud, nebo ministerstvo.
I když jsem si vědom toho, že je ošidné, či spíše nemožné, aby soud rozhodoval, jak aktuálně veřejnost žádá a po čem volá. To už tady bylo – a jak to dopadlo! Odborné i přirozené vnímání kauzy je zajímavé, nikoliv však v této souvislosti podstatné. Nejpodstatnější je, že velice silně vynikl význam nezávislosti moci soudní.
Tato nezávislost se projevila v tom, že soud prosadil svou vůli, svou pravomoc, svou ústavní moc, ačkoliv si exekutiva přála něco jiného a používala k prosazení svých zájmů nepříliš fér prostředky.
Nejde o katarského prince, soudkyni Křikavovou, ministra Němce, natož o jeho mluvčího. Jde o to, že soudce musí být stůj co stůj reprezentantem té ústavní moci, jež je po staletí povolána mimo jiné k tomu, aby vytvářela vůči ostatním složkám státního stroje jednu z brzd a rovnováhu a aby primárně chránila občana, napadá-li kdokoliv (stát nevyjímaje) vztahy chráněné v občanském zájmu. Jednou to může být zájem osoby poškozené deliktním jednáním cizokrajného prince, podruhé zájem pana Nováka poškozeného nesprávným postupem státního úředníka, jindy zájem vlastníka, do jehož ústavně zaručeného vlastnického práva bude zasahovat někdo s vlivnými kamarády "v nejvyšších kruzích". To je základní školní poučka a její neznalost neomlouvá ani případná absence na vyučovacích hodinách ústavního práva, či dokonce základů společenských věd.
Vynikla konečně i jiná věc. Moderní právní stát, jakkoliv můžeme ke konkrétním právním předpisům mít lecjaké výhrady, rozhodně nemůže být napadán proto, že by poskytoval málo obranných prostředků komukoliv, kdo se ocitne v pozici obviněného, obžalovaného či odsouzeného.
Měl by se možná modernizovat v tom směru, aby se učil chránit své soudce. Ani nejpopulárnější sporty či soutěže se bez soudců neobejdou a je třeba, aby to byli soudci, kteří budou pevně stát v právu, nikoliv rozhodčí, kteří pískají, jak si kdo poručí, nebo tančí, jak si kdo pískne.
 Obvodní soud pro Prahu 2 spěje k vynesení rozsudku nad katarským princem, který v Praze zneužíval školačky. (26. května 2005) |
