Vzhledem k absenci silného a důvěryhodného celoevropského závazku zastavit zmíněnou nákazu se i další země eurozóny, které zasáhla suverénní dluhová krize, řídí podobným scénářem. Finančník George Soros má nicméně pravdu, když říká: Evropa potřebuje „plán B“. Obrovská krize, jež dnes sužuje eurozónu a Evropskou unii, se nesmí promrhat. Musí být využita k tomu, aby dovedla Evropu dál na cestě k integraci, nemá-li unie začít obracet kurz.
Když bylo euro vytvořeno, jeho architekti si velmi dobře uvědomovali, že žádná měnová unie v dějinách neuspěla bez podpory unie politické. Zároveň se však vkládaly naděje do existence rozsáhlého celoevropského trhu a závazku členských států eurozóny držet pod kontrolou fiskální deficity, veřejný dluh a inflaci. Několik členů eurozóny však nedodrželo slovo a krize vzniklá kolem jejich suverénního dluhu dnes ohrožuje přežití eurozóny jako celku.
George Soros, předseda představenstva společnosti Soros Fund Management a institutu Open Society
A protože koordinace mezi suverénními státy jednoduše nefunguje, zbývají pouze dvě možnosti. První z nich je, že členové eurozóny zůstanou suverénní a vyžádají si zpět své monetární pravomoci, z čehož vyplývá nejen smrt eura, nýbrž i ohrožení vnitřního trhu a samotné existence EU. Druhou možností je postoupit EU více suverenity, což by znamenalo nejen přežití eura, ale také – což je možná ještě důležitější – zrod politické unie v Evropě. Tato volba začíná být všem zřejmá. Jak prezident ECB Jean Claude Trichet, tak i zakládající prezident Evropské banky pro obnovu a rozvoj Jacques Attali otevřeně vyzvali k založení evropského ministerstva financí. Ledově technokratický a apolitický Mezinárodní měnový fond zachází ve své poslední zprávě o eurozóně tak daleko, že se zmiňuje o „politické unii a preventivním sdílení fiskálního rizika“ jako o podmínkách fungování jakékoliv měnové unie.
Šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet
Jak by to mohlo fungovat
Jen málokdo však promyslel, jak by taková politicky sjednocená Evropa mohla vypadat. Většina lidí implicitně předpokládá masivní převod téměř všech funkcí vlády z členských zemí do federálního centra, a tedy vytvoření „evropského superstátu“. My se naopak domníváme, že realistickou politickou unii by umožnila i jakási „odlehčená verze federace“ s rozpočtem omezeným na zhruba pět procent evropského HDP (oproti téměř polovině HDP ve většině členských zemí EU). Tyto prostředky ve výši 600-700 miliard eur by se nepřičítaly k národním rozpočtům, ale nahrazovaly by je, protože by šly ruku v ruce s převodem některých vládních funkcí. V určitých případech by to navíc umožnilo úspory z rozsahu.
Vezměme si například obranný sektor. Jediná stálá armáda EU s rozpočtem ve výši asi jednoho procenta unijního HDP – tedy přibližně 130 miliard eur – namísto národních ozbrojených sil v evropských zemích, do značné míry bezvýznamných a neefektivních, by se okamžitě stala druhou nejvýznamnější vojenskou silou na světě po USA, a to nejen co do prostředků, ale - doufejme - i co do schopností. A předpokládáme-li rovnou sazbu národních příspěvků do federálního rozpočtu, pak by například Řecko ukrojilo ze svého veřejného schodku drahocenné 2-3 procentní body.
Dassault Rafale - nástupce Mirage a nová páteř francouzského letectva
Kromě obrany a bezpečnosti by bylo rozumné přesunout na federální úroveň také další kompetence. Předními kandidáty jsou v tomto směru diplomacie a zahraniční politika (včetně rozvojové a humanitární pomoci), přistěhovalectví, pohraniční kontrola, některé infrastrukturní projekty s celoevropskými síťovými dopady, rozsáhlé výzkumné a vývojové projekty a regionální přerozdělování.
Tyto funkce vyhrazené vládám by spolu s federálním rozpočtem odpovídající velikosti samozřejmě vyžadovaly nějaký ekvivalent ministra financí. Rozhodně by se to vyplatilo: „kritická hmotnost“ 600-700 miliard eur by v případě nutnosti umožnila makroekonomickou stabilizaci a přerozdělování bez vytváření ad hoc mechanismů nebo bez publicity a pozornosti obklopující nepřetržitý sled summitů, které by se svolávaly s cílem rozhodnout o příštím balíku pomoci zemím ve finanční tísni.
Termín „transferová unie“ se dnes zejména v Německu používá coby pejorativní synonymum pro federaci. Souhlasíme, že přesun prostředků z jednoho místa na druhé nemůže být důvodem k existenci politické entity. Tím mohou být jen konkrétní vládní funkce. Když se však některé z těchto funkcí vyhradí pro federální úroveň vládnutí, vznikne dodatečný nástroj umožňující převod prostředků za účelem platby za tyto úkoly. Když je to nezbytné, měly by být státy zažívající boom zdaňovány více než státy zakoušející krach.
Takové přerozdělování je v jakékoliv federaci počínaje Spojenými státy naprosto běžné a veřejnost mu věnuje jen malou nebo vůbec žádnou pozornost. Vláda a obyvatelé státu New York neprotestují kvůli tomu, že Mississippi získává oproti nim z federálního rozpočtu daleko více v poměru k tomu, čím do něj přispívá.
Dělníci na řece Mississippi otevírají obří výpusť Morganza
Šance zbystřit mysl Evropanů
Navzdory dnešním problémům je eurozóna nejen bohatší, ale i ekonomicky zdravější než většina jiných zemí a regionů. Hlavní hrozbou pro euro je tak právě absence zdravé dávky politické jednoty – odlehčené federace, díky níž je solidarita v případě potřeby nejen možná, ale přímo automatická.
V tomto smyslu by se rýsující se vyhlídka plně rozvinuté dluhové krize v Itálii mohla projevit jako přínosná, poněvadž by zbystřila mysl Evropanů. Slova e pluribus unum („z mnohých jediné“) není třeba uvádět na euromincích a eurobankovkách, abychom si uvědomili, že princip, který vystihují – tedy politické sjednocení Evropy v míře o nic menší, než jaká existuje v USA –, je pro přežití eura nepostradatelný.
Emma Boninová - viceprezidentka italského Senátu a bývalá evropskou komisařkou
Emma Boninová je viceprezidentkou italského Senátu a bývalou evropskou komisařkou. Marco De Andreis je ředitelem pro ekonomický výzkum v Italské celní agentuře a bývalým oficiálním činitelem EU.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulek jsou redakční.
