Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

„Nein“ Bundesbanky pouze přibližuje evropskou katastrofu

  8:54
Když prezident Evropské centrální banky Mario Draghi veřejně prohlásil, že ECB udělá „všechno, co je třeba“, aby zajistila budoucí stabilitu eura, byly dopady jeho prohlášení okamžité a pozoruhodné. Náklady na půjčky pro italskou a španělskou vládu dramaticky klesly, akciové trhy se vzpamatovaly a nedávný pokles vnější hodnoty eura se náhle dostal pod kontrolu.

Prezident Evropské centrální banky Mario Draghi (vlevo), a šéf německé centrální banky Jens Weidmann (vpravo) na setkání se studenty. | foto: Reuters

Zůstává nejasné, jak dlouhodobé budou nakonec důsledky této Draghiho intervence – nebo veřejné podpory, kterou mu poskytli německá kancléřka Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande a italský premiér Mario Monti. S jistotou můžeme říci to, že Draghiho poznámky a reakce, kterou vyvolaly, ukazují, že základní problémy eurozóny nejsou převážně finanční či ekonomické, nýbrž politické, psychologické a institucionální.

Málo deklarované přesvědčení

Mezinárodní pozorovatelé věnovali Draghiho závazku udělat „všechno, co je třeba“ pro záchranu eura takovou pozornost proto, že mnozí z nich začínají mít pochybnosti o odhodlání dalších čelních evropských protagonistů učinit totéž. (Některé tyto pochybnosti jsou samozřejmě politicky nebo finančně účelové; určitý model finančního kapitalismu vnímá euro jako hrozbu a příznivci tohoto modelu udělají vše, co je v jejich silách, aby přivodili zánik této měny.)

Neschopnost lídrů eurozóny rozptýlit pochyby o jejich oddanosti euru po dvou a půl letech krize však naznačuje, že tento problém má hluboké kořeny. Ministři zemí eurozóny poukazují při vlastní obhajobě na hromadu reforem, které v posledních třiceti měsících zavedli a které podpoří hospodářskou modernizaci, obnoví zdravé vládní finance a zajistí užší hospodářskou koordinaci.

Tyto reformy bohužel až příliš často slouží jako náhražková aktivita – samy o sobě jsou chvályhodné, ale nedokážou jednoznačně reagovat na otázky, které s rostoucí naléhavostí kladou mezinárodní trhy: jsou největší a v současnosti i nejvíce prosperující členové eurozóny absolutně oddáni jejímu pokračování?

Důvěřuj, ale prověřuj

Nikdo nepochybuje o tom, že Německo a většina ostatních členů eurozóny by daly přednost pokračování jednotné měny. Dnešní nejistota se týká spíše otázky, zda toto upřednostňování eura nemohou přehlušit naléhavé národně-politické zájmy nebo nelibost nad pomalým tempem reforem v některých státech eurozóny.

Ilustrační snímek

Ilustrační snímek

Poté, co dluhová krize v rozvinutém světě zachvátila systém řízení jednotné měny, se základem politiky vedoucích představitelů eurozóny skutečně stalo německé rčení „důvěřuj, ale prověřuj“. Důsledek je zřejmý: důvěra mezi jednotlivými členy eurozóny nemůže být automatická, ale je nutné ji vybudovat a udržovat.

Nyní se však projevila omezení takového přístupu. Bohatší země eurozóny sice opravdu učinily mnoho pro to, aby pomohly svým sužovaným sousedům, ale jejich pomoc byla přechodná, pozvolná a vázaná na dotěrné podmínky.

Z jistého pohledu je zcela pochopitelné, že Německo a další země eurozóny požadují záruky, že jejich prostředky nebudou promrhány. Tato ustavičná potřeba ujišťování se a omezování rizika a vlastního angažmá na minimální nezbytnou úroveň však vyvolává obavy, že Německo a další země vyhodnotí v určitém okamžiku záruky svých partnerů jako nedostatečné a rizika spojená s pomocí těmto zemím jako nepřijatelná. Pokud se to stane, nebude už zánik eura daleko.

Německá odpovědnost

Římské smlouvy podepsané v roce 1957 představovaly vznešený a ambiciózní počátek v evropských dějinách. Solidarita a předvídatelnost v mezinárodních vztazích, založená na společných institucích a společných zájmech, měla zajistit prosperitu a stabilitu Evropy mnohem účinněji než tradiční balancování na napnutém laně diplomacie, jehož protagonisté se až příliš často zřítili k zemi.

Euro bylo zavedeno v duchu této solidarity a jeho příspěvek k omezení hospodářské a finanční nestability v Evropě v uplynulých pěti letech by se neměl podceňovat. Příklad třicátých let minulého století slouží jako připomínka, o kolik horší mohla situace být. Pokušení lídrů eurozóny uchýlit se k dřívějším zdiskreditovaným modelům evropských vztahů bylo nějakou dobu snesitelné, ale nyní již dosáhlo hranice tolerovatelnosti.

Budova německé Bundesbanky ve Frankfurtu nad Mohanem

Budova německé Bundesbanky ve Frankfurtu nad Mohanem

Můj dojem je takový, že si německé veřejné i politické mínění začíná uvědomovat, jakou hospodářskou zkázu v Evropě i v Německu by rozpad eura přinesl. Němečtí politici nesou důležitou demokratickou zodpovědnost za posílení tohoto vědomí a za prosazení potřebných kroků k odvrácení katastrofy.

V dobře fungující demokracii není možné, aby lídři tajili před voliči nepříjemné pravdy. Bylo by klamnou iluzí představovat si, že k zajištění budoucnosti jednotné měny postačí jít dál po současné cestě. Kdyby nic jiného, pak současná cesta zdůrazňuje rozdíly mezi jednotlivými členskými státy způsobem, který je dlouhodoběji politicky i ekonomicky nepřijatelný.

Solidarita vyjde levněji

Filozofii prověřování a reciprocity, která až dosud charakterizovala přístup eurozóny ke krizi vlastního řízení, je třeba nahradit filozofií solidarity a všeho, co z ní vyplývá. To znamená vyváženější hospodářskou politiku v eurozóně, posílení role ECB, vytvoření skutečné bankovní a finanční unie a dohodu na cestovní mapě vedoucí k částečné a podmíněné mutualizaci zděděných dluhů.

Vedoucí představitelé eurozóny o tom všem mluví, ale nyní nazrál čas k jednoznačným závazkům a realistickému harmonogramu akce. Stojíme nebezpečně blízko okamžiku, kdy se snaha „protrmácet se krizí“ může proměnit v její obnovení. Sebestředná horlivost, s níž dnes Bundesbanka tvrdí, že její závazky jsou z nějakého důvodu významnější – a více zavazující – než závazky jiných centrálních bank, je proto nebezpečně pomýlená. „Nein“ pouze přibližuje katastrofu.

Logo německé Bundesbanky

Logo německé Bundesbanky

Žádný z evropských finančních problémů by dnes nepůsobil ani zdaleka tak palčivě, kdyby se pochyby o budoucnosti eurozóny podařilo rozptýlit už před dvěma lety, a finanční náklady i cena za ztrátu reputace by byly v takovém případě podstatně nižší, než v uplynulých třiceti měsících skutečně byly. V dlouhodobém měřítku vyjde solidarita pro všechny zúčastněné levněji, zatímco její absence by pro nás mohla být v dohledné budoucnosti likvidačně drahá.

Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.




Autor:



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© Copyright 1999–2014 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.