Je to prý šance se pořádně zamyslet nad procesem evropské integrace. Někteří euroskeptici dokonce mluví o vítězství „svobody a demokracie“.
Toto vítězství chápou jako porážku údajného úsilí o takzvaný evropský superstát, jako porážku evropských elit, které prý urychlují integraci bez ohledu na přání občanů národních států EU. Evropský lid prý elitám nyní vystavil účet za neochotu s ním v procesu evropské integrace více diskutovat.
Takové hodnocení však neodpovídá na otázku, proč francouzský lid evidentně hlasoval proti euroústavě z jiných důvodů než lid nizozemský a proč španělský lid žádný nepříznivý účet elitám nevystavil. Navíc pomíjí fakt, že hlas lidu v podobě referend nemusí být nutně hlasem demokracie, zvláště když jde o tak komplexní záležitosti, jako je složitý text evropské ústavy.
Selhaly elity
Proces evropské integrace byl vždy do jisté míry projektem politických elit. Bylo tomu tak zejména v reakci na předchozí běsnění německého lidu. Odmítnutí euroústavy tak není vítězstvím žádného lidu, ale selháním některých politických elit, zejména ve Francii. To, že francouzští politici nebyli schopni svému lidu vysvětlit, proč bylo důležité rozšíření EU a proč je třeba v rozšířené Unii zpružnit rozhodovací mechanismy, je jejich obrovským selháním.
Lze zpochybnit i tvrzení, že prý euroústava neuspěla proto, že evropská integrace postupuje příliš rychle - navzdory přáním lidu. „Lid“ je však téměř vždy konzervativní; nejvíce ze všeho se bojí změn. Tu protestuje proti oklešťování sociálního státu, i když si na něj nevydělá. Tu je mu proti mysli rozšíření - vždyť kdoví co jsou ti z evropského Východu zač? Tu je mu proti mysli ústava, kterou sice nečetl, ale je to podezřelá změna. Politici by zde měli být od toho, aby lidu vysvětlovali, proč je některé změny nutné udělat. V anglosaském světě se tomu říká „leadership“, v kontinentální Evropě je to bohužel nedostatkové zboží.
Aby nepřišel zlý sen
Druhou rovinou údajného vítězství demokracie je údajné zastavení pokusů budovat evropský superstát. Co na tom, že ústava žádný superstát nepřipravovala. Co se bude dít?
1. Evropská integrace půjde dál i bez ústavy, nebo se podaří něco jako ústavu přijmout. Evropa bude možná chvíli bezradně přešlapovat, jak to naznačil bruselský summit.
2. Nastane kolaps. Pak je důvod k obavám, protože integrace byla vždy především projektem ke zkrocení běsů evropské historie. V současné atmosféře rostoucího egoismu národních států, zvláště těch velkých, si lze představit i rozpad eurozóny, po němž by následoval rozklad politický. V renacionalizované Evropě, v níž třeba Německo tvrdě hájí své zájmy na úkor ostatních, si pak lze představit leccos. Česku nezbývá než doufat, že se něco takového nestane, malé státy by na to doplatily nejvíc.
To není nemístné strašení. Je to jedna z možností, kam může vést vítězství „svobody a demokracie“, o němž mluví i český prezident. Ten je nyní chválen, že neúspěch euroústavy předvídal. Ve skutečnosti selhal stejně jakomnoho jiných evropských politiků. Místo aby vedl boj o ratifikaci dokumentu, hrál na národní strunu.
Pokud se však nepodaří zkrotit rostoucí národní egoismus evropských mocností, může nám „vítězství svobody a demokracie“ brzy začít připadat jako zlý sen.
