Souboj Jaroslava Bureše, Miroslava Kříženeckého, Václava Klause a Petra Pitharta zbaví hned v prvním kole nadějí dva z nich. Vybrat si není těžké. Komunistický kandidát Kříženecký je nepřijatelný pro většinu zákonodárců. Kandidát ČSSD Bureš byl komunistickým soudcem a natolik se snažil překroutit svá různá vyjádření, že se stal nepřijatelným také. Jistě by byl svědomitým kladečem věnců, ale zároveň i chodícím pomníkem období reálného socialismu. Nic víc.
Zbývají lidovec Petr Pithart a kandidát ODS Václav Klaus. Proti každému z nich lze snést mnoho výhrad, často i vážných. Pro každého z nich však lze najít i důvody, proč by mohl jeden z nich na Pražský hrad usednout. Klaus i Pithart by zřejmě dokázali být přijatelnými prezidenty, i když ne hned pro všechny.
Pithart, který má momentálně asi největší naději uspět, jím může být, když země nebude postavena před osudová rozhodnutí, jakým bylo kdysi třeba dělení federace. Projekt česko-slovenského dvojdomku, jejž kdysi vymyslel, zůstal smutným mementem.
Klaus projevil v krizových situacích obvykle zdravější úsudek, chápe více potřeby obyčejných lidí, ale jeho sklon k nacionalismu přináší i jemu problémy. Je však jisté, že jako prezident by svoji rétoriku zjemnil. Miluje totiž úspěch i praktická řešení.
Funkce prezidenta však není žádný fetiš a hlava státu není modla. Je to pouze jeden politik, který se na jistou dobu dostane do čela země. Nehledáme krále, ani proroka, ani supermana, a už vůbec nehledáme mesiáše. Naštěstí.
Hledáme "jen" prezidenta. Když ho nenajdeme hned napoprvé či napodruhé, tak se taky nic zvláštního nestane. Jenom se objeví další zajímaví kandidáti a bude se opět mluvit o přímé volbě.
