Luxusní sporťák s ruskou poznávací značkou zaparkovaný před restaurací Noa,...

Luxusní sporťák s ruskou poznávací značkou zaparkovaný před restaurací Noa, odkud je perfektní výhled na panorama Tallinnu. | foto: Tomáš Lébr, MF DNES

Rusové v Pobaltí s domorodci nepečou, zavřeli se na omšelých sídlištích

  • 398
Letos je to čtvrtstoletí, co pobaltské země Litva, Lotyšsko a Estonsko získaly nezávislost na Sovětském svazu. Stále v nich však žije mnoho Rusů. Zatímco v Litvě, kde je jich nejméně, jejich přítomnost příliš neřeší, v Lotyšsku se místním spíše vyhýbají, v Estonsku pak Rusové vzpomínají na staré sovětské časy.

Na tohle místo místní průvodci turisty nevodí. Přímo na kraji Baltského moře v Tallinnu stojí rozlehlý betonový komplex, v mnohém připomínající bývalý Stalinův pomník v Praze – s nádherným výhledem na město, ale zcela zdevastovaný.

Tento komplex nebyl podstavcem pro sochu Stalina, ale moc daleko k němu nemá – pojmenován byl původně po Leninovi a postaven za časů Brežněva jako kulturní centrum v rámci „vylepšení“ města před moskevskou olympiádou v roce 1980. V Tallinnu se totiž tehdy konaly jachtařské soutěže (pak tu v 90. letech hrály kapely jako Scorpions, Ace Of Base či Lou Reed, ale to už je jiná kapitola). Dnes je komplex brán jako připomínka doby, kdy celé Pobaltí patřilo do Sovětského svazu neboli pod nadvládu Moskvy a se stranickou knížkou nebyl problém zlikvidovat kus starého města.

Další taková připomínka je nedaleko odsud – podobně ošuntělá betonová konstrukce poblíž dálnice směrem na východ, která připomíná mostní pylony. Od okamžiku vzniku v roce 1960 to byla mezi etnickými Estonci hodně nepopulární stavba. Byla totiž postavena jako pomník rudoarmějcům z bojů v roce 1918 – tedy v době, kdy Estonsko poprvé v minulém století získalo nezávislost. Estonci ještě za komunismu začali monumentu říkat Nedokončený most do Finska.

Rusové v populaci pobaltských republik

Dnes jsou už přesně čtvrtstoletí Litva, Lotyšsko a Estonsko znovu nezávislými státy, ale stále v nich žijí ruské menšiny, které zde zbytněly hlavně za časů sovětské éry. Jak dnes spolu tyhle národy s ne zrovna ideální historií vycházejí?

„Samozřejmě je potíž, že v uplynulém století Rusové a pobaltské národy stály v časech světových válek dvakrát na opačných stranách. Za druhé světové války například mnoho Estonců bojovalo na straně německých nacistů,“ shrnuje Erik Aarpuu, historik z Tallinnské univerzity. „Dodneška mnoho Rusů označuje Estonce za fašisty, kteří zapomínají, že právě Rusové je zbavili nacistické okupace. A mnozí Estonci zase považují obsazení sovětskými vojsky v roce 1944 jen za výměnu jedné okupace za druhou,“ dodává.

Není divu – druhá světová válka tu probíhala opravdu divoce. Pobaltské republiky se nejdřív staly obětí nechvalně proslulého paktu Molotov–Ribbentrop z roku 1939. Moskva přitom na začátku při obsazování „své“ části Polska dala Litvě kus území včetně Vilniusu. O několik měsíců později však všechny pobaltské republiky obsadila. Po napadení Sovětského svazu pak v Pobaltí od roku 1941 do roku 1944 vládli nacisté – a po válce už bez diskuse byly republiky definitivně začleněny do komunistického impéria řízeného z Kremlu.

Najdete je na sídlištích

Nejmenší problém s Rusy dnes pociťují Litevci. Není divu, je jich tam pouhých pět procent. „Nemyslím si, že by tu byli Rusové nějak vyděleni,“ říká Jelena Sozinová, průvodkyně z turistické centrály ve Vilniusu. „Je pravda, že řada starších Rusů, kteří tu byli v dobách Sovětského svazu a měli snazší přístup ke kariéře a dobrým pracovním místům, se dnes v moderní společnosti, která vyžaduje více aktivity, necítí dobře. Ale Litevci obecně Rusy nijak neřeší. Podobně složité vztahy jako s Rusy jsme měli i s Poláky, kterých je tu dokonce víc než Rusů, téměř sedm procent,“ dodává.

O něco ostražitější jsou na první pohled při debatě o Rusech Lotyši. Koneckonců je jich tam z pobaltských republik nejvíc – přes čtvrtinu populace. V metropoli Rize tvoří dokonce přes 40 procent obyvatel.

„Chodí jinam,“ říká mi barman v podniku Beer House na hlavní rižské třídě, kam na největší výběr piv v zemi včetně několika českých značek chodí hlavně mladí a dobře situovaní Lotyši. „Oni se taky Rusové většinou baví jinde, na těch svých sídlištích,“ naráží barman na fenomén, který je v Rize patrný – hlavními základnami ruské populace jsou chátrající sídliště ze sovětských dob na okrajích města.

Přesto je hned naproti přes ulici noční bar, ve kterém zase není slyšet jiný jazyk než ruština a na několika obrazovkách neběží jiné než ruské televizní kanály. Interiér je tu notně ošuntělý, připomíná nádražní restauraci – a socialismus. „Sem chodí jen Rusové,“ říká Igor, taktéž barman, a čepuje mi český Staropramen, jediné pivo, které tu má. „V podstatě jsem rád. S Rusy je větší legrace,“ dodává.

Nejde o Rusy, jde o „sověty“

Asi nejpřesnějším lakmusovým papírkem vztahů pobaltských republik k Rusům je nicméně dnes Estonsko. Koneckonců, zatímco litevština a lotyština mají své nejranější kořeny ve slovanských jazycích, Estonci jsou lingvisticky jinde – jejich jazyk patří k ugrofinským jazykům neboli – než k ruštině má blíž k finštině nebo maďarštině. A za časů tuhé komunistické éry byli z pobaltských republik Estonci de facto nejblíže Západu – v pohodě totiž chytali finské televizní kanály.

Z bývalého kulturního centra v Tallinnu vybudovaného v sovětských dobách je dnes vyhlídka na město.

„Je nutno říci, že ruská menšina je v Estonsku přítomna přinejmenším od 18. století. Až do sovětských časů s tím problém nebyl – mnoho Rusů například uprchlo do Estonska před bolševickou revolucí v roce 1917,“ připomíná Peep Ehasalu, manažer hotelu Viru, ikonické budovy, dnes památkově chráněné, která se po dostavbě v roce 1978 stala prvním mrakodrapem v zemi. „Po obsazení Pobaltí v roce 1944 sem však v několika vlnách dorazilo velké množství Rusů – a to už problém byl,“ dodává.

Podle historika Aarpuua Estonci a Rusové žijí jinak. Potvrzuje to, co řekl barman v Rize: že hlavním „útočištěm“ Rusů v Pobaltí jsou často sídliště ze sovětských časů na okrajích měst. Není to také tím, že Rusové mají trochu dále k dobrým penězům? „To si nemyslím. Rovnost příležitostí tu je. Ale... Je tu háček s jazykem. Mnoho Rusů mluví špatně estonsky, což je při hledání dobře placeného místa problém. A znalost estonštiny je i podmínkou ke studiu na vysoké škole – na nižších stupních škol ne. Na druhou stranu Rusové jsou podle mě podnikavější a odhodlanější víc riskovat než Estonci, což jim při hledání místa pomáhá.“

Ehasalu a Aarpuu se shodují v tom, že asi nejočividnější rozdíl mezi Estonci a Rusy je v mentalitě. „Rusové jsou daleko temperamentnější, a pro Estonce dokonce vymysleli hodně ironickou přezdívku „garjáčije estonskije parni“ (estonští teplokrevníci), říká Ehasalu a Aarpu doplňuje: „Estonci jsou dost odtažití a opatrní v navazování kontaktů. Naproti tomu Rusové se k vám doslova přihrnou – v jednu chvíli vás pak jsou ochotni označit za nejlepšího přítele a o chvíli později vám klidně dají jednu pěstí,“ popisuje.

Sovětská mentalita

Pro Ehasalua je však mnohem důležitější jiná věc než temperament. „Pro mě je klíčová věc to, čemu říkám sovětská mentalita,“ soudí Ehasalu. „Vzývání starých sovětských časů, minimální respekt k právům a svobodám druhých a podobně. A takových ‚sovětů‘ je u nás dost nejen mezi Rusy, ale i Estonci. Doufám, že jednou přestaneme rozlišovat na Estonce a Rusy. Třeba už tím příští generace tak trpět nebudou.“

Malý test v tomto směru se dá podniknout zrovna na střeše „kulturáku“ v Tallinnu. Na ní se procházejí takřka bezvýhradně mladí – ono dá trochu práce se tam vyšplhat. Na okraji střechy stojí dva kamarádi, šestnáctiletý punker tvrdící, že se jmenuje Suslik, jak má napsáno vzadu na bundě, a devatenáctiletý Erik bez punkerských insignií.

„Národnosti nijak neřeším a nácky nesnáším,“ říká Erik, což se od punkera dá čekat. Oba kamarádi se však shodují, že „s Rusy se moc nevídají“ – oba patří k etnickým Estoncům. Lze jim věřit, že opravdu národnost nijak neřeší?

Pod střechu komplexu zrovna přichází trojice hezkých dívek. Suslik se zamyslí: „Tak třeba... Je mi úplně jedno, jestli jsou ty holky Rusky,“ usměje se.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video