Kdybychom nebyli členy aliance, mohli bychom se nyní paradoxně cítit bezpečněji. Praha by byla méně pravděpodobným cílem teroristů. Ani problémy armády bychom necítili tak palčivě.
Požadavky na přezbrojení a na zahraniční vojenské mise navíc dusí rozpočet. Nemáme tedy NATO po třech letech zařadit do kolonky "čisté ztráty" jako například českou cestu privatizace? Nebylo by nic pošetilejšího.
Členství v alianci zůstává největším mezinárodně politickým úspěchem v dějinách nejen Česka, ale i Československa. A to tím spíš, že nejen něco dostáváme, očekává se též, že něco dáme. Česká republika není satelitem ani klientem, úměrně své váze a velikosti má hlas v rozhodování o budoucnosti světa.
Československý stát vždy jen přijímal diktáty - a to i v době, kterou považuje za svůj ohromný úspěch, tedy v době versailleské konference. Vždy byl, jako trpěný přívažek, bez milosti obětován. Idea a padesát let praxe NATO sice nedávají stoprocentní (žijeme přece v riskantním světě), ale nejvyšší možnou záruku, že už tomu tak nebude.
Ironik však řekne: To už patří k tradičnímu českému štěstí. Sotva do pevnosti, která se zdá navždy nedobytná, vstoupíme, ukážou se její brány děravé a mraky nepřátel na okolních kopcích.
Před třemi lety byl Usáma bin Ládin exotický šílenec. Nyní padá jeho stín i na Prahu.
Nevěřme ironikovi! Kdyby nebylo Al-Kajdy, přišla by jiná hrozba. Aliance je zřízena právě kvůli tomu, aby hrozbám čelila.
Nyní se po našem vojsku chce, aby se v pevnosti nejen zašilo, ale aby ji pomáhalo bránit! I díky spojencům politici konečně pochopili, že jejich ještě nedávno hýčkaný sen o lidové armádě je nejen hloupý, ale i smrtelně nebezpečný.
Pro duši otrockou je to smutné: žádné výhody, a ještě chtějí, abychom bojovali. Pro duši důstojnou je to po padesáti letech otroctví krásný sen: oni věří, že ještě dokážeme bojovat a je na nás spolehnutí! Pořád se nutí otázka: My jsme se nespletli. Ale NATO?
