Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nechuť platit daně máme v genech: Nedostal je z nás císař pán, ani Masaryk

  10:05aktualizováno  10:05
Poslanci probírají rozpočet, a tím se vrací stará otázka. Proč stát nikdy nevybere tolik, kolik by měl? Je to věčný problém: vyrazit z Čechů daně nesvedla ani rakouská byrokracie. Nezlepšilo se to zrovna ani za první republiky. Proč?

Běžný člověk dnes kvůli existenci spotřebních daní ani vlastně není schopen spočítat, kolik daní skutečně státu každý rok zaplatil. Ilustrační foto. | foto: Iveta Lhotská, MF DNES

Ministr financí Eduard Janota už týdny upozorňuje, že vybere méně daní, než stát očekává. V posledních osmi letech se výše daňových nedoplatků v Česku udržuje nad hranicí 100 miliard korun. Je zřejmé, že letos se na této skutečnosti podepisuje pokles výroby – ale jak je možné, že stát nevybere nikdy tolik, kolik očekává? Protože lidé jen neradi předepsané daně platí. Zdá se dokonce, že Češi jsou na to prostě zvyklí!

Habsburkové by se nedivili

S nechutí Čechů platit daně se potýkali všichni panovníci v českých zemích od chvíle, kdy přestali být svrchovanými vládci státní pokladny. A to bylo v roce 1271, kdy byl v Čechách zřízen zemský sněm. Hlavní náplní jeho práce bylo právě povolování takzvaných berní, předchůdkyň dnešních daní. A povoloval je jen při dvou příležitostech: korunovaci na český trůn a sňatku královských dcer. Až o dvě století později, v roce 1437, přistoupil na vybírání berně všeobecné, jejíž účel nebyl přesně specifikován. O každé jednotlivé berni jednal sněm i několik let a ne každá se potom skutečně vybírala a výnos zůstával daleko za odhady. Královské dluhy proto rostly, a finanční situace království českého byla pravidelně – jak praví dobové prameny – "ve stavu velmi bídném".

Také Karel Engliš, významný český ekonom a československý ministr financí, si v meziválečném období v tehdejších Lidových novinách posteskl, že Češi podvádějí stát na daních. A že poměr k "nepřátelskému státu" byl jen výmluvou, protože z existence vlastního státu nevyvodili žádné změny berní morálky.

Co bychom ještě zdanili…

Dnešní česká daňová soustava je často předmětem kritiky pro svou komplikovanost a nákladnost; samotné daňové sazby jsou z celosvětového pohledu spíše podprůměrné. Tato kritika by se přitom dala vztáhnout na celých 90 let, kdy Češi vybírají daně sami. Česká i československá daňová soustava trpí trvale týmiž neduhy: daní je mnoho, obsahují plno výjimek, úlev, diferencovaných sazeb, zdaňuje se doslova kdeco bez ohledu na výnos a náklady spojené s výběrem. Dnešní daňový poplatník má jednu nepopiratelnou výhodu: může si v otázce, jak se vyhnout placení daní, nechat poradit od odborníka.

Hlavní problém

Dnešní česká daňová soustava je často předmětem kritiky pro svou komplikovanost a nákladnost, samotné daňové sazby jsou z celosvětového pohledu spíše podprůměrné. Komplikovanost daní řadí Česko na předposlední místo v EU. Vždy platilo, že daní je mnoho, obsahují plno výjimek, úlev, diferenciovaných sazeb, zdaňuje se doslova kdeco bez ohledu na výnosy.

V loňském roce představovaly daně pro státní rozpočet příjem vyšší než 600 miliard korun. Podle některých výpočtů průměrný Čech zaplatil na daních včetně pojistného přes 120 tisíc. Pro srovnání, naši předkové v době první republiky přispěli v roce 1919 částkou 145 Kč na hlavu a o osm let později 800 Kč. Tato suma dobře ukazuje, o kolik je nám náš stát dnes dražší.

Nejvíce svému státu přispíváme prostřednictvím daně z přidané hodnoty. Tu do české daňové soustavy zavedl v roce 1919 první ministr financí, Alois Rašín. Její sazba se po celé meziválečné dvacetiletí pohybovala mezi jedním až dvěma procenty. Rašín, charizmatický vůdce s úžasným knírem, měl také úžasné nápady, co by se dalo zdanit. Zavedl například dávku z majetku, která měla zachránit státní pokladnu. Rozepsal se o ní i dobový tisk v USA. Doprovázející karikatura Rašína znázornila jako mlsného výběrčího daní. Nebohý poplatník vytahující z kapsy své hodinky se přiznává, že má ještě tři zlaté zuby...

Na další Rašínův nápad, dávku z uhlí, odpověděli poslanci prosazením – dnes bychom řekli "antiekologické" – daně z vodní síly. Poslanci argumentovali tím, že je třeba postihnout všechny uživatele energie stejně. Alois Rašín o této minidani ve své knize Můj finanční plán píše, že na ministerstvech vnitra a veřejných prací nenašel nikoho, kdo by dokázal odpovědět, kolik koňských sil obnáší používaní vodní síly: "... neví se vůbec nic...", posteskl si příhodně. Stát potom podniky zdanil ještě jednou, protože předpokládal, že při levném zdroji energie podnikatelé více vydělávají...

Co z toho mám?

Ekonomické učebnice ve 20. letech se v kapitole o daních ptávaly: Co učinila budoucnost pro mne, že mám já tolik učiniti pro budoucnost?

Tento dotaz je starý jako daně. Lidé se na to ptali odjakživa – a všemožně se snažili skrýt skutečnou výši svých příjmů. Ale někdo státní pokladnu naplnit musí. Co se daňového zatížení obyvatelstva týče, z dnešního pohledu na první pohled nebylo vysoké. Dělnické mzdy nebyly prakticky zdaňovány vůbec nebo jen nepatrně, mzdy okolo 90 000 korun ročně, což byl plat nejvyšších státních úředníků, pak desetiprocentní sazbou. Zdanění zisku velkých podniků činilo nejprve osm procent, od roku 1930 devět procent zisku. Klíč k pochopení tíživosti daní za první republiky leží v systému nejrůznějších přirážek – válečných, zemských, okresních a obecních. Dosahovaly výše až 400 procent. Aby si válečné přirážky mohl stát ponechat jako zdroj svých příjmů i deset let po válce, jednoduše je v roce 1927 přejmenoval na "mimořádné přirážky státní".

Někdy to i fungovalo

Ke konci roku 2007 stát evidoval 1,8 milionu případů vymáhání nedoplatků.
Přiznává přitom, že jeho úspěšnost při vymáhání je asi 26 procent. Nejlépe platili Češi daně za protektorátu – německá okupační správa dosáhla na zmenšeném území o třetinu vyššího výnosu daně z obratu, než jaký byl před Mnichovem.

A potom tady byla už dříve zmíněná dávka z majetku – jednorázová poválečná dávka, jejímž záměrem bylo zabránit inflaci. Nejenže se její výběr protáhl až do třicátých let, její výnos nesplnil očekávání a v rozporu se zákonem se použil ve výdajích státního rozpočtu, v některých odvětvích to byla daň likvidační, například v zemědělství. Tam totiž výměr daně dopadl velkou vahou na velkostatkáře, kteří se ve stejné době dostali pod vyvlastňovací zákony o pozemkové reformě, a neměli tudíž peníze na zaplacení dávky. Někteří z takto postižených velkostatkářů disponovali nadstandardními vztahy do nitra státní správy. Dočkali se díky tomu intervencí a odpuštění či snížení splátek. Typickým příkladem byli Thurn-Taxisové. Jiní, jako velkostatkář Jan Doubek, takové štěstí neměli – a Národní galerie najednou měla možnost získat Mánesův obraz Josefína. Doubek dlužil tři miliony na dávce z majetku a přímých daních, a tak o obraz, který tehdy měl cenu dvamiliony, přišel. Stát mu ho zabavil.

Sám proti daňové džungli

Přes komplikovanost daňové soustavy neexistovaly jasné normy, v nichž by se daňový plátce mohl bezpečně orientovat. Například domovní daň byla rozptýlena v 544 císařských patentech, nařízeních a dvorských dekretech. Hrdina oblíbeného Jirotkova románu Saturnin si posteskl "… to, že mi upírá fantazii, když ví, že se mi povedlo správně vyplnit úřední formuláře přiznání k dani důchodové, to mne opravdu překvapuje".

Poplatník neměl vůbec možnost, aby si zkontroloval svoji daňovou povinnost, a byl odkázán pouze na částky uvedené na šeku. Na ministerstvo financí jen pršely stížnosti. V červenci 1934 napsal tehdejšímu ministru financí dopis také spisovatel Karel Čapek. Stěžuje si v něm na špatný výměr daně za autorské honoráře: "Velevážený pane ministře, byl jste tak vzácně laskav a věnoval jste už jednou svou pozornost věci, se kterou jsem si nevěděl rady. To mi dodává odvahy, abych Vás poprosil o Vaše mínění v záležitosti, ve které se nemohu zbavit pocitu křivdy..." O rok později stížnost skutečně k ministrovi dorazila, a ten ji vyřídil v Čapkův prospěch.

Pokoutní daňoví poradci

Rašínova DPH

Nejvíce státu přispíváme prostřednictvím daně z přidané hodnoty. Tu zavedl v roce 1919 první ministr financí Alois Rašín. Její sazba se po celé meziválečné dvacetiletí pohybovala mezi jedním až dvěma procenty.
Rašín, charizmatický vůdce s úžasným knírem, měl také úžasné nápady, co by se dalo zdanit. Zavedl například dávku z majetku, která měla zachránit státní pokladnu.
Rozepsal se o ní i dobový tisk v USA. K tomu připojil karikaturu, na níž byl Rašín coby mlsný výběrčí daní.
Nebohý poplatník vytahující z kapsy hodinky se přiznává, že má ještě tři zlaté zuby...

Teprve v září 1937 se vláda vážně začala zabývat návrhy na připuštění funkce daňového poradce. V tehdejší terminologii se mluvilo o "komerčních inženýrech". Nejzávažnější argument proti povolení takové živnosti spočíval v tom, že není možné vpustit do hry poradce, kteří by otevřeně podporovali snahu poplatníků vyhnout se daňové povinnosti.

Jak úředníci správně tušili, nebylo by to v "zájmu eráru". Když se nakonec ministerstva dohodla, profesi autorizovaných komerčních inženýrů (absolventů Vysoké školy obchodní, dnešní VŠE) schválila jako součást úpravy takzvaných pokoutních zaměstnání. Do stejné, poněkud hanlivé skupiny daňových poplatníků patřili i notáři a advokáti.

Situace s výběrem daní se tím nijak dramaticky nezměnila. V té době byly daňové nedoplatky na historicky jedné z nejnižších úrovní – dosahovaly necelých pěti miliard, což byla polovina ročních příjmů tehdejšího rozpočtu státní správy. V polovině 20. let se však nedoplatky vyšplhaly dokonce až na šest miliard korun! Mnohý dlužník daní přitom ani nebyl neschopný platby. Pouze nebylo síly, která by jej donutila platit.

Jak donutit Čechy platit

Zdá se, že tuhle vlastnost máme v genech. Ke konci roku 2007 stát evidoval 1,8 milionu případů vymáhání nedoplatků. Přiznává přitom, že jeho úspěšnost při vymáhání je asi 26 procent. Nejlépe platili Češi daně za protektorátu – německá okupační správa dosáhla na zmenšeném území o třetinu vyššího výnosu daně z obratu, než jaký byl před Mnichovem. Za první republiky však existovaly i sofistikovanější způsoby než okupační nátlak: ministr Trapl v době hospodářské krize na počátku 30. let přišel na to, že Češi budou platit, když za to "něco" dostanou.

Proto Půjčku práce, kterou podpořil i prezident Masaryk sloganem "Chtějí-li lidé pracovat, peníze nesmí zahálet", vyzbrojil řadou pobídek: úrok byl osvobozen od daní a bylo amnestováno dodatečné přiznání příjmů. To v praxi znamenalo, že dosavadní neplatiči nebudou trestně stíháni, ani nebudou muset doplatit své nedoplatky, pokud jejich část upíší právě této půjčce. To bylo zcela jistě důvodem nebývale velké úspěšnosti Půjčky práce; překvapila i zkušeného finančníka, ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse: za měsíc a půl na jaře 1933, v době nejhlubší hospodářské krize, se vybraly více než dvě miliardy. Za stejných podmínek byla v roce 1936 vypsána i Půjčka na obranu státu a vybraly se více než čtyři miliardy!

Kdo to všechno zaplatí?

Vedle prodeje státního majetku a vybírání daní má stát samozřejmě i jiné zdroje příjmů. Může si třeba vytisknout peníze nebo prodávat dluhopisy. To je jedna z téměř dokonalých fiskálních iluzí – každá půjčka se bude muset jednou zaplatit a zaplatí ji daňoví poplatníci. Navíc ti, kdo si koupí státní dluhopis, si myslí, že stát platí jim. Přitom nevidí druhou stranu mince – že svými daněmi budou muset přispět k jejímu splácení a že bude daňově postižen i k nim mířící výnos.

Ale hlavně nikdo netuší, na co všechno vlastně přispívá, jaké transakce se s jeho penězi odehrávají, jakým způsobem se vybrané peníze přerozdělují a spotřebovávají. Běžný člověk díky existenci spotřebních daní ani vlastně není schopen spočítat, kolik daní skutečně zaplatil.

A tak jsme ve stejné situaci jako nespokojený občan v roce 1924: "Není nám možno platiti ty strašlivé daně, jsou větší než za Rakouska. Kdyby alespoň bylo s nimi řádně hospodařeno, ale vy přímo rozhazujete na zbytečné věci!"

Autorka působí na VŠE v Praze. Čerpala ze své knihy Rašín, Engliš a ti druzí, která vyšla roku 2007.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.