Vzpomínka na HanykovicseProč jsi jel do Thajska, proč ses rozhodl pašovat drogy?
Byly to finanční potíže, které mě k tomu dohnaly, byl jsem na špatným místě ve špatný okamžik. Přijel špatný přítel, který mi tu nabídku předložil a já jsem na ni zareagoval s tím, že jsem byl nezodpovědný, možná dobrodružný, idiot a kývnul jsem na to.
A výsledek měl být co?
Finanční odměna za tu práci, pro mě to byla práce. Tím bych zaplatil veškeré dluhy a ještě by něco zbylo. No a byl bych zase tím rodičem, tím otcem, který byl schopný zajistit rodinu, nezklamat. Ale, bohužel, stalo se, co se stalo.
Už jsi předtím zklamal jako rodič? Nevedlo se ti? Ztratil jsi práci?
Ztrátu práce bych nepovažoval za zklamání. Práce je dost a kdo chce pracovat, tak vždycky práci tady v Čechách najde. Záleží jak kvalitní a na kolik ohodnocenou, ale najde. Já jsem v té době práci měl, pracoval jsem pro jednu hračkářskou firmu. Několik měsíců jsem měl ale jen základ, minimum peněz, a blížilo se narození dcery.
Vzpomínáš si na ten večer, kdy se rozhodlo o tom, že pojedeš na riskantní cestu do Thajska?
Ano, vzpomínám na ten večer, kdy přijel můj "so called" (takzvaný) přítel, když mi vlastně o tom řekl.
Vzpomínáš si na první větu, kterou ti ten kamarád řekl o možnosti pašovat drogy?
Znali jsme se několik let, pracovali jsme spolu v jednom kasinu a občas jsme se navštěvovali. Možná, že by mi to ani neřekl, kdybych se mu nesvěřil se svými potížemi. Cítil jsem, že jako otec selhávám.
Tomu večeru přece předcházela noc, kdy ses opil a prohrál ve forbesu.
Ten večer si samozřejmě vybavuji - omezeně, poněvadž ta opilost byla opravdu strašně silná. Prostě jsem se opil a naházel jsem to poslední, co jsem měl, do automatu. Byla to docela slušná částka.
Měl jsi někdy problém s hraním na automatech?
Ne, problém to nebyl. Já jsem nehrál, já jsem se čistě opil. Člověk ani neví, jak se to potom zvrtne. Částka to byla docela veliká, a to mi ve finále zlomilo vaz. Já vlastně ani nevím, jestli jsem tehdy tolik někde prohrál, nebo mě někdo okradl.
Takže tehdejší Radek měl dluhy a proto kývl na cestu do Bangkoku?
Chybělo mi k vyřešení problémů několik desítek tisíc, možná sto, možná sto padesát. Za cestu do Bangkoku a zpět, s tím, že přivezu hned několik kilo heroinu, jsem měl dostat 300 tisíc. Samozřejmě mi bylo řečeno, že kdykoli můžu vlastně couvnout, ale moc jsem tomu nevěřil.
Nenapadlo tě třeba se v Bangkoku sbalit a zmizet?
Napadlo, ale pořád to nabíralo rychlost. Na drogu jsme čekali docela dlouho, a čím to trvalo déle, tím víc jsem nad tím uvažoval. Hlavní bylo, že nás tam bylo víc. No a v partě člověk jednoduše necouvne. Taky jsem doma měl rodinu, a tak jsem měl strach i o ně.
Radek Hanykovics (vlevo) s autorem rozhovoru Radkem Hromuškem (druhý zprava) na letišti v Amsterodamu. (FOTO: Pavel Miškovský)
Co tě vlastně vedlo k tomu, že místo, aby sis v klidu užíval života na svobodě, začal jsi psát knihu a dokonce jezdit na besedy se školáky?
Myslím si, že je to přesně to, co bychom měli dělat, já i Emil Novotný, který v tom vězení seděl se mnou. Jsem názoru, že takhle jsme společnosti mnohem více prospěšnější, než když bychom byli ve vězení.
Může to vypadat, že obchoduješ se soucitem...
Já nechci být v žádném případě litován, to není důvod, proč jezdím na besedy. Já jedu na besedu jen tam, kde chtějí se mnou mluvit a jezdím opravdu rád. To přece není o soucitu. Je to o tom, abych jim předal tu zkušenost. Chci, aby věděli, co jsme si v Thajsku užili, jak se člověk stane drogovým kurýrem. Tím přece nežádám o soucit.
O co žádáš?
Spíš naopak, chci ty děti vystrašit. Pořád přece existují mladí lidi, kteří jsou potencionálním terčem drogových dealerů a pašeráků drog. Takže proč jim nepomoci, proč jim nenastavit zrcadlo tím, že před ně předstoupíme a budeme si o tom povídat a řekneme jim, jak to bylo se mnou. Není to tak, že bych byl nějaký hrdina. Je to čistě jenom pragmatická záležitost. Samozřejmě, můžu ležet doma a můžu se litovat, můžu brečet sám nad sebou, ale to bolí, je to ubíjející.
Jaký je rozdíl mezi dnešním Radkem a Radkem, který letěl do Thajska pro heroin?
Člověk zmoudřel, vidí svět jinak. Já jsem měl možnost vidět spoustu zla, a také spoustu utrpění zažít i zasít, což hrozně moc bolí. Protože já jsem ho zasel tam, kde jsem to nejvíc miloval. Přehodnotíš hodnoty, vidíš věci z jiných úhlů. Začneš si víc cenit každého rána – vidíš východ slunce, já jsem osm roků neviděl hvězdy, mám tu ohromnou svobodu, že se každý večer můžu kouknout na nebe. Každý den se můžu kouknout na západ slunce, můžu otevřít dveře, na kterých je klika a nejsou zavřený.
Řekni jednu věc, kterou bys chtěl, aby se ti splnila? Myslím lidi kolem tebe...
Chci je udělat šťastnými... Chci, aby po mém boku byli ti lidi rádi, šťastní. Neříkám bezstarostní, protože v tom přece není štěstí.
Myslíš klid, pohoda, pocit štěstí?
Definuj štěstí, není to přece muška zlatá… Chtěl bych jim dopřát bezpečí, lásku, vědomí toho, že je mám rád, pokusit se jim pomoci naplnit jejich sny...
Jak sám sebe vidíš dneska? Jako celebritu, mediální atrakci nebo jako obyčejného chlapa?
Myslím, že to není na mém úsudku. Já sebe hodnotit nemůžu. Vím, čím jsem prošel, kde se nacházím, už proto, že znám svou diagnózu a vím co mě potencionálně může čekat... Jsem prostě šťastný chlap... A jestli to někdo vnímá tak, že jsem celebrita, tak je to směšné. Nic jsem nedokázal, jen jsem udělal chybu a za tu pykám.
Co čekáš od dalších let?
Akorát budoucnost...
V co doufáš, v co věříš?
Chci být jako člověk, který dokáže být soudný, který dokáže být a ctít své zásady a nikdy neporušit to, co si předsevzal.
Komu dlužíš?
No komu já dlužím? Strašně moc svým rodičům, svýmu bratrovi, kteří se vlastně zasloužili neměřitelnou měrou, že jsem tady. Oni – má rodina, můj bratr, jeho přítelkyně... To jsou lidé, kterým strašně moc dlužím.
Radek Hanykovics (vpravo) s bratrem Honzou. (FOTO: Pavel Miškovský)
Musím tu otázku položit – jak hodně se bojíš smrti?
Já nevím, hm, podle situace, podle okolností, někdy hodně, někdy méně. Když máš hodně bolesti, tak se jí bojíš. Když se cítíš relativně dobře, tak si to tak nepřipouštíš, a… Nevím, když jsem neměl Darku, když jsem byl ve vězení, tak jsem neznal život, neokusil jsem svobodu, takže tehdy by smrt ani tak nebolela, nebo ten strach nebyl tak hmatatelný, tak vědomý.
A nyní?
Teď, když už mám co ztratit, když jsem něco získal, vybudoval, ať už to je znovu vztah s rodičema, objetí, ochutnání objetí, polibků, ochutnání tátovy kuchyně, získání lásky své přítelkyně, moci si zalyžovat, lézt po skalách, setkat se s přáteli, jít na návštěvu k tetě, navštívit hřbitov… Vědomí toho, že by člověk chtěl ještě něco dokázat, zanechat něco za sebou, nejenom tu vzpomínku, že když se řekne Hanykovics, tak se každému nevybaví jenom "thajský pašerák“. Když člověk myslí na konec, tak v tom strach ze smrti je, ale nevím... Možná si to tak ještě moc neuvědomuji a nepřipouštím, pořád doufám...
Radku díky.
Ten náš rozhovor jednou dokončíme...
