Nebojím se zemřít, říká Iráčan

  • 10
"Nebojím se zemřít," říká na bagdádském předměstí šestnáctiletý Chamir Mekki v modrých džínách a vytahaném tričku. Se zbraní se prý naučil zacházet ve čtrnácti letech. "Dělám to pro svoji zemi," dodává chlapec. Chamir se rozhodl zůstat v Bagdádu, třebaže Američané už pronikají do samého centra.

V příkopech za pytli s pískem na bagdádských ulicích si mezitím často hrají i děti. Iráčtí vojáci leží opodál, některým klukům dovolují si zblízka prohlédnout zbraň. K příkopům přicházejí i dospělí, vojákům nabízejí jídlo a sklenice hodně oslazeného černého čaje.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je to pořád jen příprava na válku. Stačí se však podívat do centra Bagdádu. Ulice jsou plné po zuby ozbrojených vojáků, policistů, členů vládní strany Baas či Saddámových fidájínů, kteří se poprvé od začátku války převlékli do černých uniforem.

Tisíce lidí z města, které ovládla panika a nervozita, však odcházejí. Směrem na venkov odjíždějí po střechu naložená auta. Exodus zpomalila nová vyhláška irácké vlády. Mezi šestou hodinou večer a šestou ráno se Bagdád uzavírá. Je zakázáno vjíždět do města i je opouštět.

Válečné přípravy vrcholí. Vojáci vyzbrojení kalašnikovy, minomety a těžkými kulomety rozšiřují zákopy a dokončují jejich opevňování. K zákopům přijíždějí další a další nákladní auta. Přivážejí vodu, munici a jídlo. "Je to válka mezi věřícími a bezvěrci," říká Nizár Falíh vyhřívající se na sluníčku nedaleko pytlů naplněných pískem. "Je to křižácká válka, válka proti islámu," dodává.

Domy, které leží nedaleko dálnice na jih, museli jejich obyvatelé opustit. Nyní se zde opevňují vojáci. Ulice orientující se na sever, západ a jih zatarasily tanky, obrněné transportéry a polní dělostřelectvo. Právě tudy se zřejmě spojenecké oddíly pokusí probít do města.

V noci ze soboty na neděli panoval v metropoli relativní klid. Tichem se občas rozléhal zvuk přelétajících spojeneckých letadel, protiletadlová střelba utichla úplně. Během neděle pak podle reportéra BBC bylo slyšet zvuk raket, které vojáci odpalovali v několikaminutových intervalech, městem se rozléhalo dunění dělostřelectva a kulometů.

"Jako lékař už pracuji 25 let," říká 48letý Dulejmí v jedné z bagdádských nemocnic. "Tohle je nejhorší, co jsem kdy viděl, co do počtu obětí a těžkých zranění." Mezi jeho pacienty patří také dvanáctiletý Ali Ismail Abbas. Je to sirotek, jedna ze zbloudilých raket zasáhla jeho dům. "Byla půlnoc, když to na nás spadlo. Můj otec, matka a bratr zemřeli. Matka byla těhotná, byla v pátém měsíci," řekl agentuře AP.

Ali Ismail vyvázl živý, utrpěl však těžké popáleniny a výbuch mu utrhl obě ruce. "Myslíte si, že mi doktoři dají jiné ruce? Pokud se jim to nepodaří, spáchám sebevraždu," říká a po tvářích se mu koulejí slzy. Chodbou oddělení se rozléhají výkřiky pacientů a pláč rodičů. Do nemocnice přijíždějí další a další ambulance.


Video