Ten obraz bylo to první, co mi včera přišlo na mysl, hned jak jsem slyšel, že Ústavní soud rozhodl zrušit ústavní zákon o říjnových předčasných volbách.
Fantazie je to – doufejme – přehnaná. Ovšem malba nevznikla bez opory v realitě. Obrazotvornost vycházela z rozčilených výroků Paroubka a Klause, že je Ústavní soud štve, a tudíž je potřeba jeho moc omezit. (Topolánek na obrazu není, protože včera rozumně ubral plyn a na soudce nenadával).
Nebudu se třást odporem a zapáleně volat: Rozhodnutí soudu nesmí být za žádných okolností nikým zpochybňováno! To, prosím, není pravda, i soudci jsou lidé a mohou se mýlit (a víme, že někdy se mýlí šeredně – historie justičních omylů je dlouhá dost a dost).
Podstatnější jsou hrozby trvalým omezením moci Ústavního soudu; hrozby přicházející od politiků, které soud rozzlobil. Ani zde však nehodlám sesílat hromy a blesky, ač je mi divný přístup – oni (soudci) nám do toho kecají, ale my (politici) jsme lid, tak jim to kecání zakážeme.
Docela klidný zůstávám proto, že konflikty politiků s ústavními soudy nejsou českou specialitou. A (alespoň některé) výsledky těchto sporů odjinud mohou sloužit coby poučení pro Klause, Paroubka, případně Topolánka.
Dokonce proslulý Nejvyšší soud USA dohlížející na dodržování ústavy se za dobu své existence ocitl v několika sporech s politiky. Jednou se zdálo republikánům, že soud je příliš nalevo, jindy se naopak zdálo demokratům, že soud je příliš napravo.
O opravdovou změnu se pokusil ve 30. letech dvacátého století prezident Franklin Delano Roosevelt – poté, co mu Nejvyšší soud zamítl několik důležitých zákonů jeho programu boje proti velké hospodářské krizi. Roosevelt usoudil, že soudci jsou příliš konzervativní, neboť jsou příliš staří. A navrhl změnu, která by soudní instituci omladila. Výsledek?
Nejvyšší soud sice poté v některých zákonech Rooseveltovi ustoupil – avšak plán na reformu neprošel Kongresem: zákonodárci si nepřáli, aby v systému brzd a protivah získala výkonná moc navrch.
Podobně to může dopadnout i u nás. Dost bych se divil, kdyby návrhy omezující moc soudu našly ústavou požadovanou širokou podporu tří pětin přítomných senátorů a tří pětin všech poslanců. Snahy o přistřižení Ústavního soudu (nejde-li jen o slova) se tak nakonec mohou stát bitvou, která její aktéry vyčerpá, zostudí a nebude mít výsledek.
Vzteklým politikům lze tedy doporučit, aby raději potlačili svá ega a smířili se s tím, že jim někdo může mluvit do majestátu. A aby se propříště snažili vyhnout situacím, které jsou na hraně ústavy – namísto organizování pochodů na Brno, na Ústavní soud.
