Můžeme srovnávat, kam jsme za stejnou dvacetiletou dobu došli my a kam naši předci, v čem jsme lepší a v čem horší a tak dále. Ovšem činit tak nebudeme. Tedy já ne – nebo určitě ne na tomto místě.
Takové cvičení by bylo vskutku odborné, ne-li mírně úchylné. Odtažité by ovšem po mém soudu přišlo i těm, kdo jinak roní slzy, že mladí (jako celek) neznají minulost, školy je nic pořádného neučí o moderní historii a už vůbec jim nevysvětlují rok 1989.
Tento pláč při oslavách letošního kulatého výročí pádu komunismu čas od času zazněl. Zaznívá už několik let a patrně bude zaznívat také v dalších letech – až přijde výročí prvních svobodných voleb či rozpadu Sovětského svazu.
Nemohu si pomoci, ale přijde mi to jako klasický projev jedné stárnoucí generace. Generace, která revoluci zažila ve svém mládí a nostalgicky vzpomíná na tyto události, neboť v téže době procházela i osobním rozpukem a divočením.
Musím zde čestně prohlásit, že k této stárnoucí generaci patřím i já. Taky občas křičím žertem na mladší kolegy, že si neváží toho, jak za ně jiní v devětaosmdesátém cinkali klíči. Nadto jsem historii studoval, stále mě baví (moji přátelé to venkoncem dobře vědí, když je permanentně obtěžuji citáty zesnulých osobností).
Navzdory tomu jsem však skeptický k tvrzení, že se ze všech lidí mladších ročníků vytrácí historická paměť. Vím to z osobního setkávání; dokonce jsem přes Facebook pro účely tohoto textu požádal jistého šestnáctiletého studenta o názor na oslavy 17. listopadu.
Odepsal mi, že je dobré "si tahle data připomínat", neboť "spousta lidí ani neví, co se vlastně v listopadu 1989 stalo": jen by chtěl, aby se o výročí víc mluvilo v kontextu dnešních událostí ve světě.
Je fakt, že tento student se dle toho, co o něm vím, jeví jako dost schopný a výjimečný. Ovšem dobré znalosti – dávnější – osobně nezažité historie mají vždycky jen někteří. Pouze menšina mojí generace zná kupříkladu podrobnosti o událostech roku 1968 (což je pro ně zhruba to, co pro dnešní dvacetileté listopad 1989). Velká část mých vrstevníku zběžně pamatuje, co jim říkali rodiče – tedy že nás v osmašedesátém "obsadili Rusáci". Ale co to bylo 2000 slov nebo třeba K-231, to už je neobvyklá znalost.
Netvrdím, že není co zlepšovat na výuce historie na školách. Jen bych bral sportovněji, když dvacetiletý člověk, který se chce stát trenérem v posilovně, pouze matně tuší, kdo byl Marián Čalfa. Ostatně – že pro mnoho mladých lidí už představuje pád komunismu událost hodně vzdálenou, si lze vysvětlit i tak, že neblahý dopad této éry na dnešek je přece jen stále méně výrazný.
