Ve Španělsku to vřelo už od vyhlášení druhé republiky v roce 1931. Levicové ani pravicové vlády nedokázaly prosadit reformy, které by zlepšily tíživou ekonomickou situaci. Zemi zachvátily dělnické stávky, vzpoury anarchistů a separatistů.
V únoru 1936 vystřídala pravici u moci Lidová fronta a její radikální část se rozhodla provést "spontánní revoluci". Prvním terčem se stala církev, následovali velkostatkáři, jimž byla násilně zabírána půda. Konzervativní generálové, které děsil přízrak bolševismu, se rozhodli vzít věci do vlastních rukou.
"Nebe nad celým Španělskem je čisté," ohlásily v pět hodin ráno 17. července 1936 povstalecké vysílačky smluvený signál a kola puče se dala do pohybu. Povstalci se zmocnili katolických oblastí na severozápadě Španělska, kromě Sevilly se jim ale nepodařilo obsadit žádné větší město.
Republikánská vláda nařídila rozdat lidem zbraně, plán pučistů tak v hlavních průmyslových centrech jako Barcelona, Valencia a Madrid selhal. Přes Gibraltar se ale mezitím na palubě německých a italských letounů přepravily povstalecké jednotky z Maroka, které pod vedením generála Franciska Franka brzy ovládly západ Španělska.
Staré rány
Španělsko se na tři a půl roku propadlo do krvavé občanské války, o jejímž výsledku rozhodl mimo jiné i fakt, že povstalcům se na rozdíl od republikánské strany podařilo sjednotit své jednotlivé frakce.
"Jsme nacionalisté. Nacionalista je opak marxisty," definoval poněkud vágně svojí představu jednoty generál Emilio Mola. Franco ale měl jasnější strategii - forma vlády není důležitá, hlavně musí v zemi udržet pořádek. Od začátku proto likvidoval veškerou nepřátelskou inteligenci.
Republikánské jednotky odjíždějí z Barcelony na frontu.
Zajatí příslušníci republikánských jednotek v pohoří Somo Sierra v severním Španělsku,
Na rukou republikánů zase ulpěla krev tisíců kněží navzdory tomu, že církev se do povstání téměř nezapojila. Boj republikánů ostře sledovala levice po celém světě a do Španělska, které se stalo předsunutým bojištěm proti fašismu, dorazily tisíce dobrovolníků. V takzvaných interbrigádách bojovaly i přibližně dva tisíce Čechoslováků.
Španělská občanská válka si vyžádala na 450 tisíc životů. Když v dubnu 1939 padla poslední bašta odporu Valencia, začala v zemi téměř čtyřicetiletá Frankova diktatura, s níž se země vyrovnává dodnes.
Po Frankově smrti v roce 1975 postihla zemi "amnesia total" - o zločinech se nemluvilo, aby se neotevíraly staré rány. Až v roce 2007 se podařilo socialistické vládě prosadit zákon o historické paměti, který umožňuje rehabilitaci obětí války a frankismu.
