Jsou lidé, kterým se taková idyla zdá podezřelá. Společně nesnáší jakoukoliv svobodu nebo snad živelnost. Jsou nadmíru šťastní, když svět řídí odborné výbory, komise, úřady, veřejné fondy nebo nejlépe oni sami.
Kdo by si chtěl jen tak pěstovat víno a ještě k tomu jej svobodně prodávat, krachovat nebo naopak vznikat, je pro leckoho a priori podezřelý. Proto je na něj připravován fond. Jeho prvním úkolem bude vybrat daň z každého hektaru vinice a z každé láhve vína. Kdo nezaplatí, půjde do šatlavy. Fond totiž jeho tvůrci považují za nesmírně důležitý.
Léta jsme se bez něj obešli, ale to jsme ještě nevěděli, že za vybrané peníze nabídne samé skvělé věci: Nejprve zaplatí své úředníky, radu, dozorčí radu, ředitele, kanceláře, cestovné a diety. A potom z toho, co zbude, zařídí propagaci a podporu výsadby a obnovy vinic.
Jestli je ten systém tak skvělý, proč potom nemáme také pivní fond, automobilový fond, fond pekařů? Všichni si dnes hradí reklamu i rozvoj vlastní firmy sami. Neměli by si je platit i vinaři? Někteří mají tak skvělá vína, že na propagaci mohou klidně ušetřit.
Teď by si na ni chtě nechtě vydržovali úředníky jmenované ministry. Ti také budou rozhodovat o tom, kdo si zaslouží pomoc a kdo ne. Hospodář si pomyslí: Co oni mohou vědět o mém vínu, o mých sudech, o mé vinici.
Levicové vlády ovšem uvažují jinak: Fungující volný trh považují za iluzi nenapravitelných idealistů. Zato ony se nevznášejí v nebi, ale tváří se, že stojí pevně na zemi: Ano, schopní soukromníci jsou krásná věc. Ale ještě lepší budou, když nad ně posadíme všehoschopné aparátčíky.
