Český rodič sleduje každý pohyb dítěte s pozorností, jaké nedosahuje ani Bushova ochranka. A křičí.
Záhy dorazí rodina zápaďáků.
Usedne ve vzdáleném rohu hospody a děti zápaďáčci se odeberou na atrakce, kde si počínají stejně divoce jako výchoďáčci. Zápaďáčtí rodiče poklidně sedí zády k dětem a jedí zmrzlinu. Totéž vidíme na trajektech, na letištích a v ulicích.
Podobný duch vládne zřejmě i za zdmi domovů, jak zjistil značný počet českých au-pair. Zápaďáček buší hračkou do zrcadla, ale vynadáno dostane au-pairka, protože dítko okřikla.
Proč my v Česku pořád na děti tolik řveme? Je tu několik možností. Zápaďáci jsou bohatší, takže je nestojí tolik peněz a času prát zašpiněné dětské hadříky a dokoupit nové, dětmi zničené televize, počítače, koberce, hračky, talíře a knihy. A také mají au-pairky z chudších zemí.
Nejde však jen o prachy. Ona i ta společnost je jiná. Za něco může "totáč".
Všeho kromě všeprostupující otrávenosti bylo málo a roztržené džíny sledovali mnozí rodiče s vražednými pocity. Čtyřka na vysvědčení budila dojem, že je žák navěky ztracen. Byl to život bez nabídnutých druhých šancí, proto ten stres. Ty vzorce zůstaly, i když se společnost změnila.
Tak k čemu nám to je? Řev unavuje a okřikovaný si stejně rychle zvykne, takže je třeba dávky stupňovat.
Ano, "měkký styl" má úskalí. Plodí i lidi, kteří při demonstraci zapálí auto a pak se rozhořčí, když je policie žene vodním dělem. Ale co naděláme.
Rozhodli jsme se kdysi pro Západ, možná naivní a tučný, ale ne tak šedivý a životem otrávený. Jako se kdysi bojovalo proti kapitalistickým přežitkům, mohly by dnes přijít na řadu ty komunistické. Kdyby žil Masaryk, možná by přišel s novým heslem: "Nebát se a neřvat."
