Průzkumy mínění předpovídají konzervativcům, že ve čtvrtečních parlamentních volbách je čeká další porážka. "Pokud dopadneme hodně špatně, bude to katastrofa, která naši stranu navždy poznamená a přinutí ji k velkým změnám," říká Donald J. Steward, tajemník Konzervativního sdružení měst Londýna a Westminsteru. "Budeme bojovat do poslední minuty, průzkumům se nedá věřit," mává rukou s úsměvem.
Bitvu o křeslo za volební obvod v historickém centru Londýna řídí z malé kanceláře s prastarým a otlučeným, leč důstojným nábytkem. Na stěnách visí staré rytiny a obrazy královny Alžběty II., Winstona Churchilla a Margaret Thatcherové. Mluví klidným hlasem, často se směje a vše hodnotí s nadhledem člověka, který pracuje pro Konzervativní stranu pětatřicet let, a nic ho tedy nepřekvapí. "Není to pro nás lehká doba, to je pravda. Bouře se však přeženou," říká mezi telefonáty, kterými řídí poslední přípravy na čtvrteční hlasování.
"Británie je stále dosti konzervativní země, pochopí, že Blair nic dobrého nepřinesl a nepřinese. Tedy doufám," směje se.
On může být optimistou - centrum Londýna se starými domy a paláci, parlamentem, pány v černém s velkými deštníky a upravenými dámami v silných vozech patří k těm místům, kde konzervativci vždy vítězili.
I když také zde, přiznává smutně Donald Steward, jejich podpora poněkud poklesla. Jistý si dle něj již člověk nemůže být ničím.
V tisku se dokonce objevily prognózy, že konzervativci mohou letos dopadnout ještě hůř než při "noci hrůzy" v roce 1997, kdy utrpěli katastrofální porážku a po dlouhých osmnácti letech přišli o vládu nad zemí.
Ale proč se vlastně konzervativcům nedaří chytit druhý dech? Britové většinou odpovídají: protože jsou tak trochu "mimo", nedaří se jim najít něco, čím by zaujali.
"Vždyť se na ty vykopávky podívejte. Může pro ně soudný člověk hlasovat?" říká Nick, obchodní zástupce, upíjející na kamenném chodníku centra města odpolední kávu. Ne že by byl nadšen z Blaira, ale ten je podle něj alespoň rozumný člověk.
Politologové dodávají, že novému vedení konzervativců se nepodařilo najít novou tvář, nový image, nový program, kterým by oslovili Británii. A proto se jim nedaří získat větší důvěru voličů.
"Konzervativci se ocitli ve slepé uličce, nebyli schopni si najít nové místo na britské scéně, novou identitu. Myslím, že i v příštích letech je čekají těžké časy. I když možné je všechno," říká Rodney Barker, respektovaný britský politolog.
Hledání nové politiky jim velmi komplikuje šéf labouristů Blair, který posunul svoji stranu doprava, směrem do vod, kde se dříve pohybovali výhradně konzervativci. "Labouristé obsadili střed, kde je nejvíce hlasů. A konzervativci nyní nemají kam jít," shrnuje politolog Barker.
Najít zásadní rozdíly mezi programy obou stran není snadné - s jednou výjimkou: konzervativci hodně sázejí na "boj o záchranu libry" a slibují, že nepřipustí, aby země přistoupila k euru, což opatrně propaguje Tony Blair. Říkají, že by to byla "národní katastrofa". Jejich internetovým stránkám vévodí hodiny odpočítávající minuty a vteřiny do voleb a velký nápis: Tolik času máte na záchranu libry.
Jenže ani to jim, zdá se, nepomůže. Dvě třetiny Britů sice říkají, že nechtějí o národní měnu přijít, z průzkumů ovšem také vyplývá, že tato otázka nikoho příliš nezajímá.
A nejen tato otázka je nezajímá, celé čtvrteční volby se setkávají se značným nezájmem - i v londýnských hospodách se hovor na politku stočí jen málokdy. Pokud se to ovšem stane, je možné zaslechnout zajímavé názory.
Například: Británie je konzervativní země. Konzervativní lidé říkají: když něco funguje, není dobré to měnit. Blair zatím funguje dobře, proč ho tedy měnit?
 Šéf britských konzervativců William Hague přednesl svůj předvolební projev v Oxfordu, 5. června 2001 |
