Je to, jako kdyby zákazník skřípal zuby: "Ano, zaplatím vám těch osm set, i když je to zlodějská cena." A obchodník ho velkomyslně poklepal po ramenou: "Vždy jsem respektoval vaše právo platit penězi."
Tak vypadají česko-německé vztahy. Naše diplomacie nemá pozici, na níž by mohla pevně stát. Zčásti je to přirozené: my Německo potřebujeme hodně, ono nás jen velmi okrajově. Zčásti se však naši vyjednavači zahnali do kouta sami.
Nebyli schopni přijmout svou geopolitickou předurčenost. Ve věci Temelína se chovali nikoli jako sousedé, ale jako panstvo. Dodnes nejsou ochotni aspoň špitnout "promiňte" za zločiny vyhnání. Ani teď, když Německo vyplácí odškodnění posledním obětem své agrese.
Věta, že vztahy obou zemí jsou nejlepší za posledních osmdesát let, je jistě pravdivá. Zároveň je však banální. Po většinu tohoto času totiž byly ty vztahy hrozné. V současné době nejsou zdaleka tak dobré, jak by mohly být vztahy sousedních demokratických zemí, které mají prakticky shodné zájmy.
Z naší strany je tíží především lpění na Benešových dekretech. Z německé strany zas lpění na pracovních povolenkách pro Čechy. Přitom ani jednu stranu by nezatížilo, kdyby své tabu rozbila. Teprve pak by bylo lze mluvit o dobrých vztazích.
O ty, jak se zdá, nemá ani jedna ze stran dostatečný zájem.
