Hledí na ně s obavami, ale tyto obavy se zatím nenaplňují a nezdá se, že by se v nejbližší době měly naplnit.
Do značné míry to záleží na muži, který přijel včera navštívit Česko. Patrně žádný férově demokraticky zvolený státník nesoustředil v rukou tolik moci jako Vladimir Putin.
Když říkáme - Rusko přitáhlo kohoutky, znamená to, že je přitáhl Putin. Když ruský soud odsoudí zbohatlíka k nuceným pracím, odsoudil ho Putin. Když Rusko zabrání v práci neziskovým organizacím, udělal to Putin. Po Ludvíkovi XIV. je to další vládce, který může prohlásit plným právem: Stát jsem já.
Západ Putina kritizuje za toto neobvyklé soustředění pravomocí a oplakává svou představu, že Rusko bude jako ostatní postkomunistické státy směřovat k liberální demokracii. Zároveň však Evropa i Amerika chápou ruského prezidenta jako vypočitatelného státníka, který drží v mezinárodních vztazích slovo a neútočí na rovnováhu sil.
Česko je dnes součástí Západu. Pokud nepřijde nečekané politické kataklyzma, je pro nás Putinovo Rusko poměrně důležitý, nadějný, ale i vzdálený partner. A to přes všechny traumatické zkušenosti z nedávné okupace. Vztah s Německem či Spojenými státy je nepoměrně důležitější. I pro Rusko, které je dnes regionální, a to spíše asijskou než evropskou mocností, je naše země okrajovým partnerem.
Už nejde o lásku a nenávist, o vládnutí a poddanství, natož pak o "společné budování lepších zítřků". Ve vztazích obou zemí je na místě pragmatismus. Česká vláda se má snažit více využít možností obrovského ruského trhu. Zároveň však musí zůstat ostražitá: ceny ropy a plynu dramaticky stoupají a to zvyšuje váhu Putinových argumentů ve střední Evropě.
Ruský systém nezaručuje, že po Putinovi nepřijde do Kremlu méně pragmatický vládce. Stahovat kalhoty před brodem však není nutno. Po všech historických bolestech je v roce 2006 Rusko normálním obchodním partnerem, od kterého nelze očekávat zázraky, ale není proč se před ním třást, což si česká vláda, zdá se, uvědomuje.
