Když jsem sledoval záběry bouře blížící se k ústí Mississippi, dělalo se mi zle. Nejen protože jsem tušil, jaké peklo může hurikán rozpoutat, ale protože jsem věděl, že město mohl pomoci zachránit rozsáhlý projekt nazvaný Pobřeží 2050, který v roce 1998 vypracovali vědci spolu s vojenskými specialisty, urbanisty a úřady Louisiany. Bohužel se nerealizoval.
Debata o zranitelnosti města New Orleans při hurikánech zuří už celé století. Koncem 90. let vědci z Louisiana State University a University of New Orleans vytvořili počítačový model, který přesně ukázal, jak vzedmuté moře zdolá systém hrází, a doporučili řadu řešení. Armádní odborníci, kteří hráze postavili, navrhli další projekty.
Někteří vědci však nebrali na vědomí praktické ohledy, na něž upozornili armádní odborníci. Armádní specialisté se zase často vysmívali vědeckým studiím, podle nichž si základní poučky geologie a hydrologie vyžádají významné změny jejich návrhů.
Mezitím místní politici v Kongresu lobbovali za získání peněz na bezpočet zvláštních zájmových skupin od ropných společností pro chovatele ústřic. Z Louisiany nepřicházel jednotný silný hlas, což způsobilo, že Kongres volání nevyslyšel vůbec.
Někdejší šéf odboru ochrany pobřeží při Úřadu guvernéra Louisiany Len Bahr už toho měl dost a v roce 1998 se mu nějakým způsobem podařilo strany dotáhnout k jednacímu stolu a přimět je, aby se shodly na řešení Pobřeží 2050. Provedení všech doporučovaných projektů by během deseti let podle odhadů stálo 14 miliard dolarů, a tak se Luisiana obrátila na federální vládu.
I když se to může zdát jako astronomická částka, ve srovnání s jinými velkými veřejnými projekty to tak nevypadá. Ale jak Kongres, tak louisianští politici měli v té době jiné priority a magický okamžik konsenzu vyprchal.
A tak jsme typicky americkým způsobem ignorovali nevyhnutelný problém tak dlouho, dokud pozornost neupoutala živelní pohroma. Naštěstí při budoucí rekonstrukci New Orleansu můžeme město lépe ochránit – přijmeme-li řešení, která budou v souladu s přírodou, nikoli proti ní.
Více než století armáda s požehnáním Kongresu přehrazovala Mississippi, aby předešla každoročním záplavám a farmy a továrny mohly podél jejích břehů dál expandovat.
Tyto povodně však měly důležitou funkci – do rozvětveného ústí Mississippi přinášely obrovské usazeniny a sladkou vodu, čímž obnovovaly to, co odnesl mořský odliv a bouře. Zároveň zabraňovaly, aby slaná voda zničila vegetaci v bažinách. Mokřiny v ústí řeky vytvářejí bujný a silný nárazník, který dokáže zbrzdit vzedmuté moře a oslabit sílu větru.
Záplavy přinášely i obrovský objem sedimentů do západní i východní části Mexického zálivu, a pomáhaly tak dotvářet řadu nárazníkových ostrovů, které lámou mořské vlny. Co dělat, abychom obnovili přírodní ochranu? I když se strany, jež sestavily program Pobřeží 2050, a další nezávislí vědci a odborníci, kteří předložili konkurenční projekty, možná neshodují na detailech, souhlasí se zásadními iniciativami, jež by mohly ochránit New Orleans: obnovit ústí řeky, zlepšit přístavy a ropovody a plynovody v Mexickém zálivu.
Je těžké určit, kolik by se stihlo udělat, kdyby projekt Pobřeží 2050 včas začal. Mokřiny v ústí řeky a nárazníkové ostrovy by se jistě nestačily obnovit. Ale nepochybně by obnova pokročila natolik, aby bylo možné zachránit něčí život, dům, jazzový klub, nebo část jedinečné kultury tohoto regionu, kterou obdivuje celá země. A měli bychom dobře nakročeno k přijetí dlouhodobého řešení. Neboť jistě víme jen jediné: hurikány budou v ústí Mississippi řádit dál.
