Místo aby Sacranie vinil zahraniční politiku USA nebo "islamofobii", označil útoky za "velkou zkoušku" muslimské komunity.
"Dobrý" muslim
Jde však o stejného Sacranieho, který v roce 1989 prohlásil, že pro autora Satanských veršů "je smrt možná příliš jednoduché řešení".
Rozhodnutí Tonyho Blaira povýšit jej na rytíře a chovat se k němu jako k přijatelné tváři "umírněného", "tradičního" islámu je buď projevem sklonů jeho vlády k náboženskému appeasementu, nebo ukázka toho, jaké omezené možnosti pan Blair ve skutečnosti má.
Sacranie je hlasitý zastánce Blairova kontroverzního zákona proti náboženské nesnášenlivosti, který zpřísní možnost kritizovat víru. Nový zákon dokonce zakáže odkazy na islámský terorismus. Sacranie 13. ledna prohlásil: "Žádný islámský terorista neexistuje. Je to velká urážka. Tento zákon bude řešit (tj. zakáže) prohlášení, že muslimové jsou teroristé."
Pokud je sir Iqbal Sacranie ten nejlepší příklad dobrého muslima, jaký může pan Blair nabídnout, pak máme problém. Jeho případ ilustruje slabiny strategie, v níž se vláda spoléhá na tradiční, ale ve své podstatě ortodoxní muslimy, kteří jí mají pomoci vykořenit islamistický radikalismus.
V Leedsu, odkud pocházeli londýnští bomboví útočníci, vedou mnozí tradiční muslimové oddělené, do sebe zahleděné životy blížící se segregaci od širší populace. Z takových separovaných světů někteří mladí lidé se smrtícími batohy na zádech vykročili za morální hranici.
Hlubší odcizení, které vede k terorismu, má možná kořeny v odmítavém postoji těchto mladých lidí k situaci v Iráku nebo jinde, ale uzavřené komunity některých tradičních západních muslimů jsou místa, kde se může odcizení mladých lidí snadno ještě více prohloubit. Musíme proto překročit tradici – nepotřebujeme nic menšího než reformní hnutí, které přenese základní pojmy islámu do moderní doby, než muslimskou reformaci, která bude bojovat nejen proti džihádistickým ideologům, ale také proti zastaralým, strnulým seminářům tradicionalistů, musíme otevřít dokořán okna této uzavřené komunity a pustit dovnitř tolik potřebný čerstvý vzduch.
Bylo by dobré, kdyby představitelé vlády a komunity v muslimském světě i mimo něj tuto myšlenku podpořili, protože zahájení a udržení reformního hnutí bude vyžadovat nové impulzy ve vzdělání. Může trvat i celou jednu generaci, než se výsledky projeví, než nové učení nahradí diktát zastánců doslovného výkladu Koránu a úzkoprsý dogmatismus, jenž zamořuje dnešní muslimské myšlení.
Všechny muslimy by mělo hluboce zajímat, že islám je jediným náboženstvím, jehož zrození bylo historicky zdokumentováno, jeho počátky se unikátním způsobem zakládají nikoli na legendě, nýbrž na faktech.
Korán se objevil v době, kdy arabský svět procházel významnými změnami – v 7. století docházelo k posunu od matriarchální nomádské kultury k městskému patriarchálnímu systému. Mohamed jako sirotek osobně prožíval obtíže této transformace, a Korán je tak možné číst jako obhajobu starých matriarchálních hodnot v novém patriarchálním světě, konzervativní obhajobu, která se stala revoluční díky svému apelu na všechny ty, které nový systém zbavoval práva podílet se na dění ve společnosti – chudé, bezmocné a, ano, sirotky.
Korán není neomylný
Mohamed byl také úspěšným obchodníkem a na svých cestách od nestoriánských křesťanů vyslechl pouštní verze biblických příběhů, které Korán úzce odráží (Kristus se podle Koránu narodil pod palmou v oáze). Muslimy z jakékoliv části svět by mělo fascinovat, jak hluboce je jejich milovaná kniha produktem své doby a svého místa a kolika způsoby odráží vlastní zážitky Proroka.
Jen málo muslimům je však povoleno studovat jejich náboženskou knihu tímto způsobem. Trvání islámu na tom, že text Koránu je neomylné slovo Boha, zcela vylučuje jakoukoli učenou debatu. Proč by měl Bůh nakonec podléhat socioekonomice 7. století v Arábii? Proč by Poslova osobní situace měla jakkoli podmiňovat Poslání? Odmítání dějin tradicionalisty skvěle nahrává islamofašistům, kteří obhajují doslovný výklad Koránu.
Umožňuje jim to, aby víru uvěznili ve svých skálopevných jistotách a neměnných absolutnech. Pokud by se však na Korán pohlíželo jako na historický dokument, bylo by legitimní nově jej interpretovat tak, aby odpovídal změněným podmínkám nových a nových epoch.
Zákony sepsané v 7. století by mohly konečně ustoupit potřebám 21. století. Islámská reformace musí začít právě tady a přijmout, že všechny myšlenky včetně posvátných se musí přizpůsobit změněné realitě.
