Jedním z důvodů je, že na rozdíl od svého předchůdce vyvolává u veřejnosti dojem odborné zdatnosti. Často a rád zdůrazňuje, že původním povoláním je ekonom. Z toho se vyvozuje, že rozumí hospodářským problémům země. Mnohá jeho suverénně opakovaná prohlášení (poprvé zveřejněná v MFD 7. 7.) to však vyvracejí. Připomeňme si alespoň některá z nich:
Premiérova prohlášení
1. "Roste reálná průměrná mzda, v letech 1999–2004 dosáhla vzestupu o 31 procent (když v letech 1992–1998 vzrostla jen o něco málo více než 4 procenta)." Pro srovnání používají ekonomové časová období o stejné délce, kdežto premiér Paroubek klidně srovnává sedmileté období (1992–1998) s šestiletým (1999–2004). Jeho podivné srovnání dále zpochybňují tři skutečnosti:
Zaprvé, rok 1992 byl posledním společným rokem československého hospodářství a uzavíral neopakovatelné období zásadních transformačních změn od komunistického příkazového hospodářství směrem k tržní ekonomice. Toto období nesnese statistické srovnání s jakýmkoli obdobím v našich moderních dějinách. Velký výkyv v hospodářském růstu, inflaci, reálné mzdě, nezaměstnanosti a dalších makroekonomických veličinách byl po více než 40 letech plánovitého ekonomického dobrodružství s frontami téměř na vše nevyhnutelný.
Zadruhé, Český statistický úřad zveřejňuje hospodářské údaje pro samostatnou Českou republiku až od jejího vzniku, tj. od 1. 1. 1993.
Zatřetí, při porovnání růstu reálné průměrné mzdy za srovnatelná šestiletá období (1993–1998) a (1999–2004) zjistíme, že zatímco v prvním vzrostla reálná průměrná mzda o 27,2 procenta, tak ve druhém, sociálnědemokratickém pouze o 23,7 procenta! Tato čísla vypovídají o skutečnosti, která se úplně liší od faty morgány Paroubkových cifer.
2. "Podařilo se stabilizovat veřejné finance." V období 1999–2004 vzrostl veřejný konsolidovaný dluh z 240 mld. na 659 mld. Kč. Tím měl každý obyvatel České republiky na konci minulého roku dluh ve výši téměř 65 tisíc korun, zatímco před šesti lety o více než 40 tisíc méně. Na splacení tohoto dluhu by každý pracující v naší zemi musel pracovat tři čtvrtě roku a celou svou čistou mzdu odevzdávat eráru. V letech 2001–2004 konsolidované deficity veřejných rozpočtů (v miliardách korun) činily 48,8; 11,5; 129,4 a 90,4, přestože v jednotlivých letech byl vykazován ekonomický růst ve výši 2,6 procenta; 1,5 procenta; 3,7 procenta a 4 procenta. Je smutné, že se ani v letech hospodářského rozmachu nepodařilo dosáhnout vyrovnání rozpočtových výdajů s příjmy.
O rozpočtových přebytcích a splácení veřejných dluhů v období hospodářského rozmachu, což doporučuje keynesovská hospodářská politika, jíž se sociálnědemokratické vlády tak rády ohánějí, se nám může jen zdát.
Kdo si dovolí takový vývoj a stav veřejných rozpočtů nazvat stabilizovanými veřejnými financemi? Každý odpovědný ekonom by takovou situaci vyhodnotil jako stav hluboké fiskální nerovnováhy, deficitních veřejných rozpočtů, pokračování negativních vývojových trendů a destabilizace veřejných rozpočtů.
3. "Mluvil jsem ve svém projevu – v duchu Strategie – o hospodářském růstu země v letech 2007 až 2013 v každoročním průměru o 7,8 procenta." Pomocí tohoto ekonomického růstu bychom v roce 2013 měli v České republice dosáhnout průměrné úrovně HDP na jednoho obyvatele v EU.
Strategie hospodářského růstu
K tomu je však nezbytné vytvořit podmínky a přijmout opatření, která následují za první stranou celkem 136stránkového textu Strategie hospodářského růstu. Ten byl vypracován pod vedením místopředsedy vlády Martina Jahna.
K nim mimo jiné patří: snížení sazeb příspěvků na sociální a zdravotní pojištění, zavedení dobrovolného soukromého zdravotního pojištění a zvýšení spoluúčasti pacientů, urychlené vytvoření vícepilířového penzijního systému s limitem pro povinnou účast, sdílení nákladů na studium neboli spoluúčast na financování studia, okamžitá a úplná deregulace nájemného, privatizace bytového fondu, snížení složené daňové kvóty, změna rozpočtového určení daní na základě prohloubení vztahu mezi místem vzniku daně a její spotřebou neboli posilování rozpočtové nezávislosti obcí a krajů na státu, privatizace majoritních státních účastí v monopolních firmách, privatizace, demonopolizace a liberalizace služeb v telekomunikacích, energetice, dopravě a vodním hospodářství, zpružnění pracovního práva cestou snadnějšího propouštění z pracovního poměru a jednoduššího najímání pracovních sil.
Chybí pokora
O těchto opatřeních pan premiér už nehovoří. Bez jejich uskutečnění však nelze dosáhnout kýženého, téměř osmiprocentního ročního ekonomického růstu a vysněné průměrné úrovně HDP 25 členských zemí EU v roce 2013.
Naopak výroky zpochybňující aktuálnost penzijní reformy, jasné odmítnutí transformace zdravotnictví, zrušení převodu financování školství z ministerstva na kraje, probíhající zestátňování a postupující monopolizace energetiky a nečinnost v dalších oblastech nazrálých pro razantní reformy zpochybňují politickou věrohodnost premiéra samého.
Proto by bylo dobré, aby střídměji a s větší pokorou připomínal veřejnosti svou původní profesi. Svými výroky a skutky jí nastavuje křivé zrcadlo.
Ekonomie, ba ani ti, co se jí živí, si to nezaslouží!
