Ty v posledních týdnech na mnoha frontách ukázaly, že si pramálo rozumějí.
Blair má nesporně pravdu: v diskusích o nejasných odstavcích ústavní smlouvy či dílčích problémech unijního rozpočtu často zaniká prostý fakt, že svět je tvrdý, a má-li Evropa čelit výzvám budoucích desetiletí, musí se sebou něco udělat.
Jinak nebude schopna držet krok s USA, a co více, může se dostat do stínu mohutných asijských ekonomik.
Nejsou to jen akademické úvahy - stačí si chvíli povídat s pragmatickými stratégy ve Washingtonu či tvrdými byznysmeny někde v jihovýchodní Asii.
Diplomaticky, leč kategoricky zakroutí nad Evropou hlavou, neboť to je v jejich chápání tak trochu naivní kontinent, zahleděný sám do sebe. Kontinent socialistických experimentů v ekonomice popírající odvěké pravidlo, že velké říše musí tvrdě bojovat o své místo na slunci.
Slovy Blaira - k čemu je náš sociální model, když má EU dvacet milionů nezaměstnaných a nižší produktivitu práce než USA? Jak máme jít vpřed, když Indie "produkuje" více špičkových vědců než celá Evropa dohromady a z dvaceti nejlepších univerzit světa jsou v EU jen dvě?
A co z toho všeho plyne? Především to, že Evropa - tedy politici i "obyčejní lidé" - musí porozumět lekci, kterou EU sama sobě udělila v minulých týdnech. Lekci, z níž vyplývá, že ve společném "státě" je opravdu ledacos prohnilého a že vážně stojí za to bojovat za změnu k lepšímu, tedy realističtějšímu.
A to vše - řečeno po britsku - za užití "zdravého selského rozumu". Ostatně, jak opakuje Blair, nic jiného nám ani nezbývá. Buď se Evropa dokáže změnit, nebo to s ní zkrátka dopadne špatně.
