Představa, že druhá světová válka skončila roku 1916 nebo 1990 je taky docela pikantní.
Za vše pravděpodobně může špatná výuka dějepisu ve školách a také trochu rodiče, kteří by měli děti lépe informovat, naznačuje článek.
Problém je však širší. Je to problém celé společnosti, která se v poslední době vyznačuje ignorováním tzv. vážných témat a příklonem k bulvarizujícímu zjednodušování.
Nic proti bulváru jako takovému, jeho šíření je jistě celosvětový trend, u nás o to silnější, oč je novější. Ale nerozumím tomu, jak ochotně a snadno mu média vyklízejí prostor právě na úkor vážnějších témat. Ta jsou vytěsňována s poukazem na nezájem čtenářů a diváků, na procenta čtenosti a sledovanosti.
Jak donutit školáky, aby se zajímali o něco, nad čím společnost okolo nich okázale a ostentativně ohrnuje nos? Ale dějepis a občanská výchova se na školách stále učí.
Je jistě možné nabiflovat se data a nějak tu výuku přežít a pak třeba žít v domnění, že Václav Havel byl za druhé světové války československým prezidentem v exilu. Naštěstí jsou učitelé, kteří se s tím nechtějí smířit a věří, že je možné i historii učit zajímavě. Tvrdí, že děti nejvíce přijímají historii podanou pomocí poutavých příběhů.
Společnost Člověk v tísni přišla se skvělým nápadem distribuovat do škol dokumentární filmy s tématy doplňujícími výuku právě o příběhy, emoce, autentická svědectví. Program se rozjíždí, osvícení učitelé jásají. Ministerstvo školství projekt víceméně ignoruje.
Člověk v tísni složitě shání peníze, většinou od zahraničních(!) nadací.
Na besedu o možnostech využití filmů ve výuce, pořádanou v rámci festivalu Jeden svět, nepřišli žádní novináři.
Filmy, které program Filmy do škol využívá, jsou většinou dokumenty vzniklé a odvysílané Českou televizí. Té však osm let nebyly zvýšeny koncesionářské poplatky (nejnižší v zemích Evropské unie), a tak je možnost vyrábět náročnější dokumenty stále omezenější. Většinu filmů vybraných společností Člověk v tísni pro projekt Filmy do škol podpořil Státní fond kinematografie.
Ale ten má v důsledku letité neochoty poslanců změnit systém jeho financování k dispozici zoufale omezené finanční částky. Když už přece jen nějaký dokument přes všechny potíže vznikne, pozve Česká televize novináře na projekci a doufá, že něco o její veřejnoprávní aktivitě napíší a upozorní diváky.
Novináři většinou nepřijdou, protože psát o dokumentech prý není žádané, a píší zejména o tom, který ze zábavných programů měl větší sledovanost.
Sledovanost se stává dominantním a někdy jediným kritériem novinového ohlasu. Například soutěž SuperStar si kromě pravidelného referování o všech jejích peripetiích vydobude i několik speciálních příloh v seriózních novinách. To vše zhruba v době, kdy na ČT 2 běží záslužný a autory těžce vyvzdorovaný český dokumentární cyklus Holocaust, o kterém ve stejných novinách nepadne ani zmínka.
Předpokládám, že žáci, kteří ve výzkumu MFD odpověděli, že "holokaust bylo pracoviště pro mladé" a "Adolf Hitler je prezident Japonska", věděli přesně, kdo je Sámer Issa.
