1) Padl Pakt stability, přísná pravidla omezující v zájmu společné měny právo národních vlád zadlužit státní rozpočet.
2) Padla lisabonská strategie, cíl, jak díky liberalizaci a podpoře vědy dohnat v konkurenceschopnosti světovou špičku.
3) Plán na liberalizaci služeb byl opět odložen.
Shrnuto: nadnárodní projekty byly bez výjimky obětovány národním zájmům.
Národním zájmům velkých států a hlavně Francie, dodal by skeptik. A posteskl by si, že ty obětované nadnárodní programy jsou zdravější a prospěšnější pro občany než neustálé pobíhání v labyrintu sociálního státu, kde jsou všichni nabručení, ale nemají odvahu pustit se za humna svých jistot.
Summit ukázal i to, kdo je pánem Evropy. Nikoli Brusel, tedy komise nebo parlament, nýbrž sjezd hlav národních států. Způsobem rozhodování pak není oběžník, natožpak diktát, nýbrž klopotně dohodnutý kompromis.
Francie straší tím, že její občané potopí v referendu evropskou ústavní smlouvu. A tak dostane skoro všechno, co chce. Kdyby byl pan Gross v zahraniční politice šikovnější, mohl podobné vydírání také zkusit. I v Česku visí osud ústavy na vlásku.
Patrně by však nezískal tolik jako Francie. Unie je spolek, který se řídí stejnými zásadami jako každý jiný. Formálně jsou si všichni rovni, ale zasloužilejší a mocnější se těší zvláštnímu zacházení.
Můžeme si tedy odnést dobrou i špatnou zprávu. Ani do budoucna se nikdo soudný nemusí obávat toho, že by Brusel narušil národní suverenitu. I po případném přijetí ústavní smlouvy budou o všech důležitějších věcech rozhodovat hlavy států.
Špatná zpráva je, že takové rozhodování je složité a jeho výsledkem jsou kompromisy, které sice nikoho zásadně nepoškozují, na druhou stranu s nimi však nikdo není spokojen. Evropa zůstává bohatá a demokratická, ale přešlapuje na místě.
