Představitel dnešní KSČM, Doc. PhDr. M. Grebeníček, Csc., ve výše uvedeném pořadu nezodpověděl uspokojivým a především konkrétním způsobem prakticky žádnou otázku. Většinou začíná konstatováním, že téma je zajímavé, pak následuje několik vět s nulovou vypovídací hodnotou a nakonec se přenese na vymezený sortiment, který sice nesouvisí s tím, na co byl dotazován, ale zato patří do několika málo témat, která má připraveny (nezaměstnanost, špatný rozpočet, rozkrádání národního majetku, atp.).
Když přítomní dávají najevo nespokojenost nebo když do prázdného, ale cíleného tlachání, vstoupí jinak výborná pí. Jílková, nastoupí druhá fáze: za vytrvalého šermování rukama nepustit nikoho ke slovu (tím se pokusit udržet režii pořadu), nepřetržitě chrlit slova, která spolu často vůbec nesouvisí a do toho vykřikovat „nechte mne domluvit“ a „teď to nejdůležitější“. Občas je brnknuto na city a účelově jsou pochváleni účastníci pořadu („Vy jste Ti poctiví, kteří musí platit …“), atd. V závěru pořadu, který by si zasloužil spršku shnilých rajčat, obešel s. Grebeníček arénu a do pískotu přítomných kynul oběma rukama jako vítězný gladiátor. Trapné a pro hosta pořadu i jeho rodnou stranu jako obvykle ostudné.
Mnoho lidí si pokládá otázku, proč dnešní demokratická společnost vůbec připouští, aby lidé s přetrvávajícími demagogickými názory vystupovali ve veřejných sdělovacích prostředcích a obtěžovali nás svými frázemi a nesmysly. Možná, že tak trochu doplácíme na nepříliš povedený trend „nejsme jako oni“, ale za prvé máme demokracii (i když všeho moc škodí) a za druhé, neexistuje snad lepší obnažení neproduktivnosti komunismu než jsou některá vystoupení jeho nepoučitelných zastánců. Teatrální, ale v ostatním primitivní pokus o ovlivňování veřejného mínění, kterého jsme byli svědky v pátek 1. října, je zejména pro mladou generaci, která nepamatuje, o co nás komunismus zdržel oproti světovému vývoji, co rodin zničil a kolik jich v lepším případě životně omezil, školou, jak orientovat zdravý úsudek.
Politici rádi překrucují skutečnosti a komunisté ani zdaleka nejsou výjimkou. Posuďte sami: v publikaci Jaroslava Srbka „Alois Grebeníček – Pravda a lži“ (Futura, 2002) se na str. 49,50 m.j. dozvíte: „V roce 1993 byl přijat Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.). I když sám název je nesmyslný, protože, jak známo, žádný ´komunistický režim´a ´komunismus´v naší zemi nebyl, …“
Tak vidíte, když se to hodí, tak jsme vlastně žádný komunistický režim neměli – tak co si to vymýšlíme ? Anebo: v úvodu téže publikace Miroslav Grebeníček m.j. píše: „Bendův pohrdavý vztah k obětem padesátých let dokazuje jeden fakt. Aby ve sdělovacích prostředcích mohl manipulovat občany k antikomunistické hysterii, prostřednictvím svého tiskového mluvčího sděloval počty tak zvaných obětí komunismu.“ Političtí vězni jsou ve zmíněné publikaci líčeni jako lidé, kteří se mýlí a nic si nepamatují a nad tím vším stojí jako dobrák a super charakter Alois Grebeníček.
Zejména pro mladé lidi připomínám, že od roku 1945 do roku 1989 bylo u nás z politických důvodů údajně uvězněno asi 240 000 osob a mimosoudně perzekuováno až 300 000 osob. V letech 1948 až 1960 bylo z politických důvodů popraveno 234 osob a při zatýkání a ozbrojených střetech zahynulo asi 60 osob. Ve věznicích a na bezprostřední následky věznění zemřelo asi 2 000 osob. Při pokusu o přechod hranic zahynulo nebo bylo zastřeleno přibližně 350 až 400 osob (pozn.: údaje jsou převzaty a jejich absolutní přesnost lze asi obtížně ověřit). Vysoce přesvědčivé jsou v této souvislosti dokumentární snímky, např. od scenáristky a režisérky pí. Kristiny Vlachové.
Tyto řádky jsou určeny zejména našim dětem. Zvykly si, a je to prostě úžasné, říkat co cítí, psát co chtějí, cestovat kam chtějí, studovat kde chtějí, podnikat a s naprostou samozřejmostí využívat všech předností demokracie, aniž by jim v tom zabránila nějaká nevzdělaná soudružka domovnice. Demokracii a svobodu je však nutné si hlídat a je nutno mít na paměti, že národ, který nezná svoji minulost, je odsouzen prožít ji znovu.
Samozřejmě, že zdaleka ne vše je u nás v pořádku. U vysokého počtu lidí přežívají aspekty, které nás zejména naučil minulý režim: lžeme, krademe, přetvařujeme se, jsme neupřímní a závistiví, atd. Navíc v řadě klíčových míst dodnes sedí komunisté, kteří jako první po sametové revoluci měli známosti, finance a zejména informace. Komunikací s kulturním světem i na základě vlastních zkušeností se tyto morální nedostatky určitě zlepší. Budeme-li bdělí a budeme-li mít zájem si svobodu a demokracii uhlídat, budou na tom děti našich dětí podstatně lépe.
