Kolosálním podvodem je, že občané nevědí, kolik skutečně platí na daních nebo odpouští v daňových úlevách ostatním. Např. při hrubém výdělku 13 289 Kč (průměr prvního čtvrtletí 2001) dostane zaměstnanec s jedním dítětem čistého 10 651 Kč, ale 4653 Kč "odvodů", které za něj platí zaměstnavatel, není na výplatní pásce vůbec vidět. Zdanění průměrného platu činí 40,6 procenta. Když natankujeme do nádrže benzin, stát má ze zaplacené ceny 52 procent.
Občané se také mylně domnívají, že při přerozdělování dostanou z celého systému více, než do něj daněmi vloží. Ve skutečnosti platí nejvíce sami sobě a na absurdním přesouvání miliard tam a zpátky profitují mocensky i finančně politici. Většina peněz také neslouží lidem k jejich blahu, ale k posílení proti nim namířené a je samé trápící byrokracie.
Voliči dávají své hlasy hlavně politikům tvrdícím, že je správné, když bohatší lidé jsou nuceni pomáhat chudším, tj. mají vyšší daně. Proč má někdo s ročním výdělkem deset milionů korun platit na daních více než ten, který má příjem dvě stě tisíc korun a přitom ještě čerpá sociální dávky? Oba dostávají stejné množství skutečně potřebných služeb státu, například armády a policie.
Progresivní i prosté procentuální zdanění příjmů je ukázkovým příkladem nerovnosti před zákonem. Demokracie prý řeší tento problém hlasováním. Není absolutně přijatelné, aby jakkoliv velká většina rozhodla o tom, že bude na menšině páchat násilí, tedy konfiskovat jí část majetku.
Nerovnost v příjmech je naprosto normální a nikdo se nesmí domáhat majetku svého bližního, jelikož se domnívá, že on sám nebo někdo jiný má málo.
Nikoliv přerozdělování, ale možnost dosáhnout svou pílí, schopnostmi a ochotou riskovat individuální úspěch a následně užít všechny jeho materiální plody se zasloužila v posledních tři sta letech o strmý růst životní úrovně obrovského množství lidí.
Dnešní rovnostáři tak fakticky útočí na zdroj vlastního blahobytu. Sociální dávky a uplácení nátlakových skupin daňovými výhodami, dotacemi a celními bariérami se tak zažily, že nám nepřijde na mysl něco jiného. Paraziti by měli každé ráno minimálně třikrát hlasitě poděkovat svým spoluobčanům. Místo toho se každá dávka, úleva, dotace, ať již existující nebo teprve připravovaná, stává naprosto samozřejmým nárokem daným od boha.
Představme si situaci, že se někdo rozhodne stát občanem "druhé kategorie" a výměnou za nižší daně oželí nárok na sociální dávky a jiné platby ze státního rozpočtu.
Nebo ještě extrémnější případ, že by stát měl kompenzovat těmto "občanům druhé kategorie" náklady za "služby", které nechtějí. Za podporu zemědělství, sanaci železnice, hutí, dolů a jiných podniků, za nemožnost dostat se na vysokou školu atd. Není to možné z velice pragmatických důvodů. Parazity by neměl kdo živit, a tak zákony přijaté na jejich popud a díky jejich volebním hlasům nutí ostatní setrvávat v začarovaném kruhu stále se zvyšujících daní a výdajů.
Při vynucovaném přerozdělování majetku mezi "dávajícími" a "přijímajícími" již nelze argumentovat mezilidskou solidaritou, protože daně dosáhly velikosti "více než malé", a jsou tedy trestuhodné.
