Indikační oblast se rozšiřuje o eutanazii nevyžádanou, za neúnosné utrpení se pokládá i omrzelost životem, na pořad se dostává eutanazie dětí. Nemocnici, která „nejde s dobou“, se pojišťovna zdráhá udělit akreditaci. Dostupnost eutanazie nepřímo svádí lékaře k zanedbávání léčby bolesti.
Jako rozjetý vlak
Není jisto, kde se ta mašinerie zastaví. O psychodiagnostické vnímavosti mnohých lékařů si nedělám iluze; ani o jejich schopnosti posoudit kompetentnost žádosti o usmrcení (nechť prominou ti, o nichž to neplatí). Kdo má zkušenost se vztahy některých dětí k „přestárlým“ rodičům, ať uváží, že starý člověk pak může žádat o eutanazii, protože ji bude mít za jediné východisko z ponižujícího a skličujícího postavení.
V koutku duše připouštím, že může nastat zcela jedinečná situace, kdy pacient i lékař budou pokládat za jediný lidsky přijatelný krok „ránu z milosti“. Takovou situaci však nelze upravit zákonem, protože při našem obecném sklonu k alibismu se jedinečnost stane rutinou (jako u interrupcí).
Čtenáři možná pamatují případ francouzské maminky, která se nechala přemluvit synem po těžkém úrazu a otrávila ho. Jsme zděšeni, chápeme, ale jak se s tím vyrovnat? Snad takto: zahájit trestní stíhání a vzápětí amnestovat. Nelze však přijmout zákon opravňující matku usmrtit za jistých okolností dítě.
Nechat umřít - ano, zabít - ne
Velmi pravděpodobný důsledek legalizace eutanazie je tento: postupně se změní vnímání hodnoty života. Ten se stane epizodou, jíž lze disponovat. Nejsme-li spokojeni se zaměstnáním, rozvážeme pracovní poměr. Nejsme-li spokojeni se životem, skoncujeme s ním. Otázka po jeho smyslu ztratí naléhavost. Zvykneme si zvládat utrpení likvidací trpícího.
Rozhodčím se stane koneckonců ekonomický kalkul - jediná racionalita, na níž se všichni shodnou. Humánní medicína si osvojí etické standardy medicíny veterinární. Trpí-li nadmíru zvíře a my mu neumíme ulevit, zabíjíme je, je to dokonce naše mravní povinnost. Je tomu u člověka stejně?
Posun tímto směrem je znát. Je to civilizační trend. Existence jedince, rodiny i společnosti je stále více ekonomickým tématem. Spory o eutanazii jsou jen jedním z bojišť. Máme se bránit, i kdyby to byl jen ústupový boj? Nebo se podvolit?
Nakonec připomenu, že se dostatečně nerozlišuje mezi eutanazií aktivní a pasivní.
Nešťastně zvolené názvosloví sugeruje, že obě mají cosi společného. Nemají, alespoň z etického hlediska. První znamená usmrtit, druhá dovolit zemřít. To první bychom dělat neměli. K druhému bychom měli mít naopak více odvahy. Prozradím, že současná medicína má značné možnosti ulehčit umírajícím, ale že jich v praxi nevyužívá. Z nedbalosti i neznalosti.
