V současném modelu fungování evropského centra byrokracie v Bruselu si však toto všechno vybírá svou daň – v podobě obětování části osobní svobody rozhodovat o svém životě. Děje se to často nenápadně, plíživě, ale neustále.
Evropská komise teď přišla s tím, že je třeba jednotně regulovat hlasitost v přehrávačích hudby, protože hlasitý poslech může škodit zdraví. Zaúkoluje příslušné orgány Unie, které budou asi dva roky pracovat na příslušných vyhláškách. Pak stanoví výrobcům, na jakou hlasitost mají přehrávače nastavit.
Marginálie, řeknete si. Jenže každý rok přitéká bruselských doporučení a nařízení celá řada. Nejvýraznější byl v poslední době zákaz prodeje klasických žárovek, i když výroba a likvidace těch úsporných je přinejmenším diskutabilní. Je to příkaz, čím má doma každý svítit, a tedy sebrání možnosti volby: koupit si levnější žárovku s dražším provozem, nebo si pořídit dražší a ušetřit na svícení.
Chvílemi to vypadá, že evropský aparát pasoval sám sebe na centrální mozek lidstva. My v Bruselu víme nejlépe, co kdo potřebuje, kde na něho číhá nebezpečí, jak mu zařídit život. Chránit musíme každého i proti jeho vůli.
Kde je hranice? Vznikne norma na velikost písma v novinách a knihách, aby nehrozilo nebezpečí, že si čtenář zhorší zrak? Nebo bude povolen jen třívrstvý toaletní papír, protože slabší se může protrhnout a pak... (hrozí nebezpečí žloutenky)? Nechci to bagatelizovat. Nicméně z bruselského evropského sídla vypadává řada věcí, které z lidí dělají nesvéprávné hlupáky.
Možná si jen část úřednictva vymýšlí práci, aby odůvodnila svoji zbytečnou existenci. Jak si jinak vysvětlit třeba přípis Evropské komise, v němž jsou obsaženy tyto rady:
– nevystavujte se nadměrně slunci v době nejintenzivnějšího slunečního svitu, obvykle mezi 11. a 15. hodinou;
– musíte-li jít na slunce, chraňte si pokožku oděvem; dodatečnou ochranu zajistí pokrývky hlavy a sluneční brýle;
– kojence a malé děti chraňte před pobytem na přímém slunci;
– používejte v dostatečném množství ochranné prostředky.
Tyto banality musel někdo sepsat, přeložit do jazyků členských zemí, vytisknout... a to všechno zaplatit.
Evropa je teď logicky pohlcena diskusí o Lisabonské smlouvě, která posílí Brusel ve vztahu k členským zemím i ke zbytku světa. Je velmi pravděpodobné, že začne platit a nastaví směr evropského fungování na léta dopředu.
Neměl by to však být konec diskusí o fungování Unie. Evropští představitelé by se měli začít otevřeně bavit o tom, jak zefektivnit rozhodování i provoz evropského aparátu a co je potřeba udělat pro změnu k lepšímu. Protože neplatí: o čem se nemluví, to neexistuje.
