Druhá bžunda následuje vzápětí: to když začne specifická skupina zarputilých Klausových odpůrců kvičet a pokřikovat, jako by snad každé prohlášení nynější hlavy státu znamenalo jasnou předzvěst jím připravovaného puče.
Tím vskutku neříkám, že všichni prezidentovi kritici patří a priori do jedné bandy hysteriků a že jeho projevy a kroky se mají ponechávat bez komentáře. Jen mi jde proti srsti ovzduší svatého boje proti Klausovi coby hradnímu ďáblovi, všemocnému pánu temnot s nesmírným vlivem – strašlivé to žábě na prameni rozpuku českého politického života a tak dále.
Za příklad toho, co mám na mysli, lze vzít prezidentův legrační odsudek budovy nové Národní knihovny v Praze, oné "zelené chobotnice", která se má podle projektu zbudovat na pražské Letné. - více zde
Pokud jde o zmíněný čtvrteční výrok, Klaus měl zajisté právo svobodně říci, že se mu futuristická "chobotnice" nelíbí. Je však otázka, zda se prezident musí ve všeználkovském duchu vyjadřovat úplně ke všemu. Mně se naopak chobotnice líbí, ale jako výtvarný laik jsem svůj názor do novin necpal.
Jenže co více – Klaus vyjadřuje ochotu napodobit "protijaderné aktivisty u Temelína", přivázat se a "vlastním tělem bránit" stavbě knihovny. Tohle už je kompletně směšné: jak by bylo pro český i světový tisk úžasné, kdyby se tam na Letenské pláni český prezident skutečně čímsi připoutal.
Bezzubý Klaus
Odhlédneme-li však od zábavnosti, nakolik významný vliv v této věci Klaus má? Výrok sám o sobě stavbě zabránit nemůže, mohl by se maximálně stát jedním z hlasů většího proudu kritiků knihovny. A stejné je to s mnoha dalšími akcemi hlavy českého státu.
Podle některých komentátorů prezident už nejméně rok svrhává Mirka Topolánka z čela ODS. Výsledek? Pořád nic, "falešný a prázdný Topol" se drží.
Klaus měl také údajně chtít velkou koalici občanských a sociálních demokratů. Jak to dopadlo? Zase nijak. Ti, kdo démonizují prezidenta, zjevně zapomněli, kolikrát se v měsících povolebního bezvládí o něco snažil, a jak málo se mu podařilo prosadit.
Klaus určitě disponoval ohromným vlivem v devadesátých letech, ale ten už je minulostí. Co dnes opravdu u Klause hrozí, není všemocný ďábel, který udává tón v zemi. Jeho odsudek stavby Národní knihovny v Praze je jinou zvěstí; zprávou, čím se tento politik může stát, nebo dokonce stává.
Totiž prezidentem s rolničkami na hlavě, jehož pnutí vyjádřit se k čemukoli způsobí, že ho po čase nikdo v ničem nebude brát vážně.
