Evropská unie se podle Klause stane federací, a to těsnější, než byla federace československá.
Ať už jsou Klausovy motivy jakékoli, v každém případě jsou jeho teze ohledně euroústavy silně přestřelené.
Byť má v dílčích bodech i svou část pravdy.
Evropská unie se nestane federálním státem
Především je absurdní myšlenka, že po přijetí ústavní smlouvy se z EU stane federální stát, kde by federální úroveň byla v rozhodujících věcech nadřazenou úrovni jednotlivých států. Základním znakem státu, ať už je jeho vnitřní uspořádání jakékoli, je to, že přijímá opatření a zákony, jejichž dodržování si na celém svém území umí vynutit. Při krajním řešení se pak federální mocenské síly postarají, aby vzpurná provincie příkazy shora plnila.
Evropská unie má však pouze politické nástroje k tomu, aby si cokoli vynucovala, a krajním řešením zde nejsou žádné policejní oddíly federace. To nejstrašnější, co se může stát, je to, že stát z Unie vystoupí a pak se chová dál, jak chce.
A společným normám se podřizuje zase jen tehdy, když v Unii setrvat chce. Tak to odpovídá duchu i konkrétním ustanovením této ústavní smlouvy. A nelze dělat, že zde tyto články nejsou.
Francouzi ani Italové se o svou suverenitu nebojí
Klausovo prorocké varování působí možná na českou veřejnost sugestivně.
Česká politika nehraje totiž v EU žádnou významnou roli, za což si může sama. Ale už první pohled na francouzské či italské politiky nezanechá člověka v omylu, že by si tito suverénní a sebevědomí lidé, jejichž moc je odvozena výlučně od jejich vlastních občanů, chtěli vědomě nechat odebrat větší část své suverenity.
Tito lidé se euroústavy většinou vůbec nebojí, což si lze vysvětlit jak jejich odlišným chápáním textu, než jak jej chápe Klaus, tak především právě jejich přirozeným sebevědomím.
Prostě vědí, že jejich cíle tento dokument mocensky neohrožuje.
Vědí, že Evropa je ohromně složitý celek, propletenec mnoha zájmů a mnoha národních emocí, které dohromady neumožňují totální integraci v jednoduchý stát, který by učinil své jednotlivé části nesvobodnými.
Už to, že neexistuje žádná skutečná evropská politická strana, prakticky vylučuje možnost silné federální evropské moci.
Proč má tedy Václav Klaus pocit, že právě jej euroústava mocensky tolik ohrožuje? Proč má hrůzu, že se stane jen jedním z mnoha hejtmanů jedné z provincií? Existuje více vysvětlení a dost možná, že platí všechna zároveň. Lidské prožívání sebe sama je natolik určujícím motorem chování (a pro V. K. to platí zcela), že bez obalu začněme těmi nejosobnějšími motivy. Václava Klause nepochybně osobně frustruje kontakt s mnoha představiteli evropské politické elity. Jednak je tato elita prosáklá levicově-liberálním snobismem, což našeho prezidenta dovádí skoro k zoufalství.
Často právem. Jednak je také skutečností, že mnozí politici i úředníci v Bruselu mají sklon vystupovat z pozice síly. To se projevilo i při nedávném vystoupení funkcionářů Evropského parlamentu.
Při známých vlastnostech Václava Klause musí být takové zážitky pro něj určitě nesnesitelné. K těm méně emocionálním a spíše věcným motivům Klausova odporu vůči euroústavě patří nepochybně rozsáhlost a téměř všezahrnující ambice euroústavy, jež prostě znemožňují její praktickou využitelnost pro jednotlivé občany. Je to prostě projekt, který odráží ducha sociálního inženýrství. A ten není dobrým znakem současné Evropy. To však ještě neznamená, že tento dokument ohrožuje naši suverenitu.
Do čeho má Unie mluvit
Existuje pár bodů, v nichž je zcela na místě přijmout fakt, že Evropská unie mluví do vnitřních záležitostí České republiky (pokud sama chce být členem). Jsou to právě záležitosti politické kultury, svobody slova a uplatňování občanských práv.
V tomto ohledu není Česká republika žádným premiantem. Naopak občas silně kulhá. Evropská unie i přes svoji příliš silnou levici je jistým – i když ne úplným – garantem svobodné cesty a uplatňování občanských práv, neboť funguje jako brzda pro různé místní nepravosti.
Nevznikají Spojené státy. Vzniká něco nového
Klaus má právo vyjadřovat svůj názor. Je ovšem také na místě říci, že v Klausově kampani proti euroústavě je i dávka hysterie. A to vůbec nepomáhá ani vnitřní situaci naší země, ani její pověsti navenek.
Samo přijetí či nepřijetí ústavy totiž není žádnou osudovou věcí. Evropská unie se nemůže proměnit ve stát srovnatelný svým modelem se Spojenými státy. K tomu chybí evropský národ neboli chuť Evropanů být na prvním místě Evropany.
Francouzský generál chce být i nadále francouzským generálem, a nikoli evropským.
Dilema spočívá v tom, že zde vzniká nový typ uskupení, s nímž dosud nejsou žádné zkušenosti. A to je určitě velké pokušení pro sociální inženýry a byrokraty všeho druhu.
V tomto dílčím ohledu má Klaus přece jen trochu pravdu.
Ovšem právě jen tu dílčí.
