Jsou jako ten slavný maďarský premiér, který říkal: Lhali jsme ráno, lhali jsme v poledne, lhali jsme i večer.
Lžeme my, kteří věříme v Ježíše, který přišel na svět, aby ho spasil. Neexistuje totiž jeden jediný důkaz, že přišel na svět právě koncem prosince. Mohlo to být v kterýkoli jiný den. Bezvěrci nám vyčítají, že jsme si takto přisvojili svátek slunovratu. Den či dny, kdy se pohanské národy vesele věnovaly obžerství a nevázanému sexu.
O Velikonocích, o ukřižování Ježíše Krista máme poměrně přesné zprávy. O Vánocích, o narození malého Ježíška jen pohádky. Lžeme i v detailech, mluvíme-li třeba o třech králích. Jednak to nebyli králové, ale buď učenci, nebo mystici. A jednak není vůbec nikde řečeno, kolik jich bylo. Mohli být dva a mohl jich být klidně tucet.
Nevěřící lžou o Vánocích nesrovnatelně víc. Když se jich zeptáme, proč je slaví, ačkoli nevěří v Krista Spasitele, začnou mlít něco o kulturních tradicích. O humanitě, o kráse lidské vzájemnosti, o tradicích a podobné plky, které pronášíme, buď jsme-li politiky, nebo když nevíme, co říct.
Proč kvůli tomu nakupovat dárky a prokazovat si vlídnost zrovna v prosinci? A co je vůbec ta slavná humanita, není-li Ježíš? Podívejme se na zprávy a můžeme být rádi, že žijeme v zemi, kde se jen lže a krade ve velkém. Na lidech není nic dvakrát pěkného, a to ani o Vánocích.
Jak věřící, tak nevěřící lžeme malým dětem. Podle a zcela bezdůvodně. Říkáme totiž, že dárky nosí Ježíšek. A víme, že to není pravda, protože je nosíme my. Křesťané se aspoň mohou obhajovat: "My lžeme proto, že Ježíšova láska, to je vlastně síla, která nám umožňuje obdarovávat druhé, jako nás Ježíš obdaroval darem nejcennějším."
Výmluva je to slušná, ale neuznává se. Děti to tak nechápou. Představují si Ježíška jako chlapečka nebo strašidýlko. Uvažují o něm, jestli dárky vyrábí, nebo nakupuje v marketu s nějakou množstevní slevou. A my jim to nevyvracíme.
Nevěřící lžou samozřejmě dvojnásob. Nejenže vědí, že dárky nakupují sami. Ježíš je ale pro ně jen mlhavá postava divého proroka, jakéhosi prastarého revolucionáře. Nebo si vůbec nemyslí, že existoval. Zakrývají to jinou milosrdnou lží: proč to říkáme? Dárky nosí dítě, to dětské v nás. A dítě samo je přeci nejkrásnějším darem.
Před těmito velkými lžemi ty malé blednou. Ale vyjmenujme si je: Lžeme si, že letos už nepodlehneme shonu a budeme dárky nakupovat s předstihem a v klidu. Lžeme si, že je nakupujeme z lásky, a ne z povinnosti. Lžeme si, že když pošleme pár korun na nějaké konto, tak jsme skutečně někomu pomohli a ulevili svému svědomí. To, že lžou obchodníci, patří k jejich profesi, ale lež je lež i od obchodníka.
Lež vánoční vlídnosti je o něco závažnější: buď máme druhé rádi, pak bychom k nim měli být přece vlídní pořád. Nebo je nemáme rádi, tak proč jednou v roce předstírat vlídnost? Po celý rok se k sobě chováme hrubě. Neměli bychom se naopak ve svátek chovat dvojnásob hrubě?
Lžeme, že máme radost z dárků, ze kterých nemáme radost. Lžeme si, že druzí mají radost z našich dárků, ačkoli vidíme, že z nich nemají radost. Nalháváme si, že tupě opakované vánoční zvyky pro nás mají nějaký význam, ačkoli vůbec nemají...
Je těch lží dost, ale určitě jsem na nějakou zapomněl, každý si může doplnit tu svou. Nyní jistě čekáte, že uzavřu nějak smírně: přes ty lži je to takové krásné, lidské, symbolické... Neučiním to. Teprve když si přiznáme, jak hluboko ve lžích vězíme, můžeme s nimi něco dělat. Nejspíš ale ani tak ne.
