Lídři stran, které uspěly ve volbách.

Lídři stran, které uspěly ve volbách. | foto: Jan Zátorský, MAFRA

NÁZOR: Sedm dobrých zpráv z voleb a několik velkých ale...

  • 40
Volby přinesly několik dobrých zpráv a dávají naději k mírnému optimismu, na který se však vyplatí nahlížet kritickýma očima.

Dobrou zprávou číslo 1 je ekonomický realismus českých voliček a voličů, kteří ukázali, že se nenechají nachytat na nejrůznější sliby, na které by nejspíš stejně nebylo. V tíživé ekonomické situaci, ve které se země i řada rodin nachází, Češi ukázali, že tak jako nejsou v drtivé většině zvyklí neúměrně zadlužovat své domácnosti, nechtějí ani nezodpovědné chování ke státu.

Dobrou zprávou číslo 2 je, že z nejvyšší politiky alespoň načas zmizí papalášský styl reprezentovaný Jiřím Paroubkem, který se sice zaklínal obyčejnými lidmi, ale jediným obyčejným člověkem, kterého bral vážně, byl on sám. Odmítnutí arogance a hrubosti ještě podtrhuje skutečnost, že se faktickým vítězem voleb stal staromódně noblesní Karel Schwarzenberg.

Dobrou zprávou číslo 3 je fakt, že lidé tvrdě vytrestali ODS a jasně jí vzkázali, že privatizace státní moci do rukou lobbistických partiček není něco, co jsou ochotní dlouhodobě snášet. Přes osm set tisíc voličů, kteří odešli, představuje nejvýraznější exodus v novodobé politické historii země.

Dobrou zprávou číslo 4 je, že komunisté nemají po dlouhých letech vůbec žádný reálný politický vliv. Nikdo je k ničemu nepotřebuje, a proto není potřeba jakkoli zvětšovat jejich mocenskou roli žádnými parlamentními funkcemi a podobnými prebendami.

Dobrou zprávou číslo 5 je skutečnost, že voličky a voliči vykroužkovali z politiky řadu zavedených šíbrů, ať je to Michal Kraus (ČSSD), zapletený do kakaové aféry, nebo třeba Ivan Langer (ODS), lobbující za své kamarády a jejich obchodní zájmy. Po těchto volbách už zkrátka strany nemohou spoléhat na to, že lidé automaticky zvolí ty, které vedení napíše na kandidátce nahoru. Kroužkování se letos definitivně stalo způsobem vyjádření politického názoru.

Dobrou zprávou číslo 6 je rekordní množství žen, které zasedne do poslaneckých lavic. Sice jich stále ještě není ani čtvrtina, ale je to posun k lepšímu. Jakkoli samotné pohlaví není ještě žádnou politickou kvalifikací, postupné odmaskulinizování může do politiky přinést o pár procent více věcnosti a méně egoismu.

Dobrou zprávou číslo 7 bylo ostatně i to, jak kultivovaně zvládli neúspěšní lídři svou roli. Za důstojný odchod se patří Jiřímu Paroubkovi, Cyrilu Svobodovi, Miloši Zemanovi a zřejmě i Ondřeji Liškovi zcela upřímně zatleskat. Byly to odchody rychlé a vlastně docela i s grácií. Řadě z nich právě zvládnutý odchod ponechal otevřené dveře k tomu, aby se ještě někdy mohli pokusit do vrcholné politiky vrátit.

Jakkoli si, zejména u ČSSD, můžeme být jistí, že nástupci budou dosavadnímu lídrovi v návratu všemožně bránit. A naopak u lidovců budou nástupce zřejmě zoufale hledat, protože do resuscitace s nejistým výsledkem se chce pouštět jen málokdo.

To všechno, spolu se skutečností, že Česko může mít po těchto volbách vládu s vůbec nejsilnější většinou ve Sněmovně (118 křesel případné koalice ODS, TOP 09, VV) dává důvody k mírnému optimismu. Je zde slušná naděje, že by nová vláda, která se už poměrně zřetelně rýsuje, mohla ozdravit veřejné finance, zreformovat penzijní systém, vytvářet rozumné podnikatelské prostředí a výrazně vylepšit vymahatelnost práva a především spravedlnosti v zemi.

Je zde však také několik velikých ALE...

Právě ve stranách uvažované vládní koalice jsou desítky zcela nových tváří, o jejichž skutečných politických názorech či neúplatnosti často neví vůbec nic ani vedení jejich vlastní strany. Nová tvář ještě není zárukou toho, že se nemůže chovat hůř než ta stará.

Ostatně zcela nevyzpytatelná je celá jedna strana. Z několika povolebních vystoupení Radka Johna a jeho kolegů z Věcí veřejných je zřejmé, že deklarované zásady a záměry se mohou velmi pružně měnit. (Kupříkladu Miroslav Kalousek se v rétorice Věcí veřejných změnil za jediné odpoledne z dinosaura v důvěryhodného partnera. K této překotné evoluci stačilo jediné - 16,7 procenta ve volbách.)

A snad Nečase se Schwarzenbergem ani nenapadne, že by straně, kterou významně sponzorují soukromé bezpečnostní agentury, svěřili ministerstva vnitra či obrany s jejich mocenskými nástroji. Taková "privatizace" bezpečnostního aparátu by byla strašidelná.

Dalším rizikem je i to, že by zamýšlená koalice poprvé nebyla vládou s jasnou dominancí (a odpovědností) jedné strany. Na situaci, kdy se domlouvají relativně stejně silné strany a kdy může být premiér ve vládě jasně přehlasován koaličními partnery není česká politika zvyklá. V tomto směru se může stát i početně velmi silná koalice výrazně nestabilní.

Problematické to může být i s deklarovaným bojem s korupcí. Zatím není vůbec žádný důvod myslet si, že se zejména vlivné party v ODS jen tak v rámci nových časů vzdají všech mocensko-obchodních pozic, které si léta budovaly.

Bude velmi zajímavé sledovat, jaký vztah si "nová košťata" utvoří k managementu různých polostátních firem, jak se jim bude chtít prověřovat podezřelé obchody z minulosti i zda najdou dost odvahy na jejich případnou revokaci. Pouhé zprůhlednění veřejných zakázek by bylo zoufale málo.

Také vyhlášení nového politického stylu je prozatím třeba brát s velkou rezervou. Bude zajímavé sledovat, jak dlouho vydrží vstřícný styl k opozici, médiím i občanům a kdy a u koho se začnou projevovat známé rysy ministerské neomylnosti. Ostatně takových nových, poměrně důvěryhodných politiků, kteří slibovali přinést nový styl, už jsme za poslední léta viděli celou řadu. Bohužel i včetně následného přerodu v lidi domýšlivé, opojené mocí a v některých případech i vysloveně sprosté.

Politické zemětřesení, ke kterému více než pět milionů voličů o minulém víkendu zavelelo, v sobě i přes výše zmíněná "ale" skutečně obsahuje celou řadu dobrých zpráv.

Poučený občan by si však při jejich hodnocení měl pro jistotu ponechat přiměřenou dávku skepse.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video