Jediným partnerem, který se Sobotkovi k jednání nabízí, jsou komunisti. Narážejí na sebe dvě absurdity, moje a Sobotkova.
Co Sobotka svým požadavkem sleduje, není jasné. Kratší či delší formální divadlo bez obsahu, v němž ČSSD chodí od dveří ke dveřím, všude zvoní a nikde jí neotevřou?
Chce se tomu Sobotka (a celá sociální demokracie), místo aby se s noblesou poděkoval, skutečně vystavit? Má snad za lubem něco onačejšího? Nějaký nákup lidí? Chce oslnit osmnácti dobrovolnými uprchlíky ze stran, které se s ním spolčit nechtějí?
Nebo si dokonce myslí, že slova politických šéfů, jimiž koalici s ČSSD veřejně a opakovaně odmítli, jsou jen cáry vzduchem poletující, které politici za jiných okolností či po nějaké Sobotkově nabídce vezmou zpět? To by byl hodně otrlý a skeptický pohled na politickou scénu.
Dusno kolem ministerstva
Co je tedy absurdnější? Kromě komunistů všichni ve Sněmovně zastoupení už (bez Bohuslava Sobotky) o vládě jednat začali a všechno ukazuje, že zatím úspěšně.
Výskyt zrádců a přeběhlíků je naprosto nepravděpodobný. Ne proto, že by se politici náhle polepšili, ale proto, že Sobotkova ČSSD nemá co poskytnout, zatímco trojkoaliční partneři si mohou navzájem nabídnout ledacos.
První zprávy jsou dobré: snížit platy politiků, snížit hranici imunity a počet funkcionářů v parlamentu. Lidé to uvítají, i když z hlediska rozpočtové odpovědnosti je to bezvýznamné - výdaje státu to ovlivní nepatrně. Dobrým signálem je také informace, že ve vedení Sněmovny nemají být komunisti, protože k takové politické laskavosti pro extremistickou stranu není žádný důvod.
Naopak demokratická opoziční ČSSD ve vedení místo mít má, protože k tomu důvod je. Stálo by za úvahu (asi někdy v daleké budoucnosti), jestli opozice nemá mít ve Sněmovně nějakou vůdčí pozici jednou provždy.
Vládní předseda Sněmovny – to není nikdy příliš pěkný pohled.
Přirozeně také běží boj o ministerská křesla. Dusno je kolem křesla ministra vnitra, které chtějí véčkaři, nebezpečně blízcí soukromé bezpečnostní agentuře. Už z řečí předsedy Johna o státu a byznysu plyne, že by sami véčkaři měli takovou podezřelou variantu zamítnout. (více čtěte John: Bárta ministrem vnitra nebude)
Avšak politika je něco jiného než řeči, to platí i po volbách. Spojovat vnitro s byznysem v podobném oboru by bylo dost chucpe (drzost) i pro staré dinosaury, natož pro dinosauří mláďata.
Kalousek, který po volbách náhle ztratil dinosauří cejch, se asi dočká křesla ministra financí. Není to úplně od věci, i když za Kalouskem leží reformní torza Topolánkovy vlády.
Heslo o rozpočtové odpovědnosti vlády a reformách nebude ležet jen na jeho bedrech. Bude se týkat celé vlády, nejen jednoho ministra.
Schwarzenbergovo zahraniční křeslo je zřejmě pevné. Vondrovo taktéž. Zahraniční politika státu, rozkolísaná Paroubkovými inklinacemi do všech směrů, by se měla vrátit na pevnou půdu euroatlantické aliance. (Patří už k tradici, že naše sociálnědemokratické vlády tuto bezpečnostní vazbu s chutí narušují. Americké rakety v NSR, podporované tamní vládou socialistů, to je u nás skoro utopická představa.)
Zmínku si zaslouží i ministerstvo kultury, politiky opomíjené, protože mocensky nezajímavé. Česká kultura by si konečně zas zasloužila reprezentativnějšího a zajímavějšího ministra typu Tigrid nebo Dostál, než jí osud už dlouho v podobě rozjívených herců a nevýrazných byrokratů naděluje – pokud ovšem nějaké ministerstvo kultury opravdu někdo potřebuje.
Což lze chápat jako námět k zeštíhlování státu, o který se v této chvíli nikdo nezajímá.
Cesta do pekla
Dohody o ministrech budou (a už jsou) zatíženy nejistotou, s níž si strany do útrob vzájemně hledí. Snazší je v prvním kole dohadování o společném programu. Likvidovat postupně a tvrdě státní dluh chtějí všichni, bojovat proti korupci také.
V druhém kole vznikne spor o agenta provokatéra nebo o akcie na doručitele, což jsou líbivá volební hesla.
Pro rozdurděné voliče velmi vhodná, ale plná právních (v případě agenta provokatéra) i technických (zrušení akcií na doručitele) problémů, které jejich účinnost předem zpochybňují.
Představa, že státní úředníci svádějí jiné úředníky ke korupci je orwellovská a místo boje proti korupci by se lehce mohl vyvinout drsný svět státem řízených a lehce zneužitelných udavačů.
Akcie na doručitele snad ani nový zákon nepotřebují: stačí, když do soutěže o veřejné zakázky nebudou přijaty firmy s neznámými vlastníky. Firmy si samy mohou rozhodnout, jestli chtějí mít tajné majitele, nebo veřejné zakázky. Ale korupčník, nezapomínejte, se dokáže skrýt i za postavy majitelů známých.
Konat dobro je nevděčné. Je to konání, které se rádo obrací v opak. Kritiků demokratických žvaníren a demokratických zlodějen zažily dějiny svobody hodně. Ale ne všichni přinesli lidem něco užitečného.
Do pekla, jak říká přísloví, se chodí cestou dlážděnou z předvolebních slibů. Uskutečnit je bude nesmírně pracné, a pokud trojkoalice splní za čtyři roky alespoň polovinu z nich, sláva jí.
