V bídě hnusných vzájemných útoků příliš dlouhé předvolební kampaně přišel opravdu nečekaný důvod k radosti. Vítězství pro nás získal tým, jemuž - snad kromě trenéra Vladimíra Růžičky - nikdo nevěřil. Hokejoví odborníci ten mančaft zatracovali. Téměř třem desítkám českých hokejových hvězd ani nestálo za to si v tom týmu zahrát. Muži, kteří nás reprezentovali v Německu, to dokázali možná právě proto, že to bylo navzdory všem.
Kdesi mezi drtivými porážkami od Norů a Švýcarů se cosi stalo. Kdo viděl zápasy s Lotyši, Kanaďany a Finy, pochopil tu proměnu. Místo jednotlivých hráčů se na ledě z ničeho nic proháněl celek dýchající jako jeden muž.
Nikdo nehrál na sebe a nepočítal svoje góly. Jaromír Jágr, Jakub Klepiš, Miroslav Blaťák, Tomáš Rolinek a všichni ostatní padali do střel, útočili, bránili, přihrávali si, neváhali obětovat vlastní body a síly ve prospěch toho druhého. I když už vysílením padali, nepřestali dřít.
Při nájezdech se na střídačce drželi pevně kolem ramen tak, jako to před lety dělali v Naganu, odkud také přivezli zlato. Všichni věřili skvělému brankáři Tomáši Vokounovi. A ten v tu chvíli prostě nemohl zklamat.
Platí, a v hokeji zvlášť, že když se podaří vytvořit skutečný tým, soupeři nemají šanci. Výběr Vladimíra Růžičky nám to znovu dokázal.
Možná by nebylo od věci vzít si z hokejistů příklad. Udržet si tu euforii, kterou prožíváme, alespoň do konce tohoto týdne, kdy rozhodneme, kdo nám bude v příštích letech vládnout.
Nemyslím tím, že bychom měli sledovat, který z politiků se teď přižene s prohlášeními typu, že do sportu, zvlášť toho vrcholového, nasype více peněz. O tom to není.
Objednejte si Volební SMSJak probíhají předvolební kampaně a kdo volby vyhrál, se můžete dozvědět z první ruky. Objednejte si volební SMS servis iDNES.cz. |
Co takhle zkusit vytknout si jeden společný cíl důležitý pro celou zemi (v těchto volbách je jím bezpochyby snížení děsivého státního dluhu) a zapomenout na vlastní zájmy tak, jako to dokázali hokejisti?
Co takhle, kdybychom odhodili lenost a přišli v pátek k volbám úplně všichni? A co se při rozhodování, komu dát svůj hlas, vykašlat na to, že jsem třeba úředník, který by chtěl vyšší plat, matka na mateřské, jíž se nelíbilo snížení mateřské a která je teď vděčná těm, kdo jí mateřskou zase zvýšili, nebo důchodce, jemuž by se hodily ty dva tisíce korun, kterým sociální demokraté říkají třináctý důchod?
Co takhle - jako jeden zodpovědný tým dýchající pro tuto zemi - volit jenom toho, kdo je zárukou, že ten státní dluh sníží?
Ano, zní to jako bláznivá pohádka. Ale v pátek, když jsem v redakci říkala, že už je jasné, že naši přivezou z Německa zlato, koukali na mě někteří kolegové také jako na blázna. A povedlo se!
