Byl to utěšený pohled. Egypťané se bez pobízení vydali poprvé zvolit prezidenta poté, co odmítli dědičného faraona. Arabský svět vstoupil do nové historické éry. Do doby volební, ale ještě ne demokratické.
Před patnácti šestnácti měsíci většina Čechů (ale i méně xenofobních obyvatel Západu) vnímala arabský svět jako jednolitý, fádní pouštní pás obdařený ropou a obydlený potomky velbloudářů, kteří bytostně vyžadují pevnou ruku vladařovu, jinak zdivočí. Arabové však povstali a řekli si o svobodu.
Předčasné výsledkyDo druhého kola egyptských prezidentských voleb postoupili bývalý premiér Ahmad Šafík a islamista Muhammad Mursí, oznámilo Muslimské bratrstvo. Oficiální výsledek bude ale znám až příští týden. Muslimské bratrstvo prý získalo výsledky z většiny ze 13 000 volebních míst. Mursí podle něho získal 25 procent hlasů a Šafík 23 procent. Pro dalšího kandidáta islamistů Abdala Abúla Futúha hlasovalo 20 procent voličů a kandidát levice Hamdín Sabbáhí získal 19 procent hlasů. Ve volbách kandidovala víc než desítka lidí. Druhé kolo se bude konat v červnu a vítěz má být vyhlášen 21. června. |
Ne že by ji všude dostali: v Bahrajnu tamní vládci revoltu s pomocí Saúdské Arábie (a za tichého souhlasu Západu) utopili v krvi. Syrský diktátor odpovídá na volání po demokracii (dělo)střelbou. Ozvěny jeho granátů jsou slyšet již také v Libanonu, kde potyčky mezi prosyrským a nacionalistickým táborem spolehlivě zapálily ulice.
Jemen sice vyměnil prezidenta, ale staré problémy zůstaly: v odlehlých, od věků nezkrotitelných koutech země bojuje armáda s teroristy, stát zůstává chudý a většina obyvatel s ním.
Libye začíná po desetiletích extravagantního plukovníka Kaddáfího s budováním společnosti prakticky od nuly: chyběly politické strany i byť jen náznak občanského sebevědomí. V kolébce současné arabské revoluce, Tunisku, již volby proběhly a země vyhlíží stabilně.
Islám bude osou nového řádu
Navzdory všem rizikům arabské revolty je třeba bohorovnému Západu stále opakovat, že oni vysmívaní "Arabáci" se sami vzbouřili proti útlaku. Sami krváceli.
Proto mají právo na vlastní omyly, kterých je Bůh jistě neušetří. Západ, kterého se Arabové neptali na svolení začít s revolucí, může, ba měl by pomoci hlavně ekonomicky, ale to je tak všechno. Arabové mají povinnost stvořit si vlastní, jedinečný politický systém - může se velmi podobat západní demokracii, ale nemusí.
Jisté je, že pramenem i osou nového arabského řádu zůstane islám, přinejmenším v této etapě. Žádat po Arabech důslednou sekularizaci státu, ba osobní odklon od náboženství (v arabských zemích žijí miliony křesťanů) je podobně moudré jako zakazovat Čechům nadávat či účastnit se kolektivně hokejových a pivních orgií.
Islám, navzdory na Západě rozšířené představě, nemusí odporovat demokracii v politickém smyslu. Je však, podobně jako křesťanství, striktní, co se týče společenské regulace: těžko se v arabských státech dočkáme třeba vstřícnosti vůči gayům, o jejich legálních svazcích nemluvě.
Revoluce v arabském světě navíc sotva začala. Proběhly její divoké, viditelné, mediálně atraktivní fáze. Teď začíná opravdový boj o podobu nové arabské společnosti.
Ti, kdo zažili raná devadesátá léta v Československu, jistě nezapomněli na euforii, ale i ideový zmatek doby. Není divu, že se Arabové ve volbách i v životě instinktivně přiklánějí na stranu jistoty, tradice, řádu. Tedy islámu. Tím spíše, že jeho autentičtí, byť místy nesmlouvaví, ba extremističtí a po zbrani sahající vyznavači byli autokratickými vládci tvrdě pronásledováni.
Dalším "stabilizačním" prvkem řady arabských zemí je, bohužel, armáda, která z podstaty plnohodnotné demokracii a občanským svobodám nepřeje. V současném Egyptě vládne, byť slibuje, že moc předá prezidentovi. Tedy právě tomu politikovi, kterého Egypťané nyní začali volit. Největší šanci mají dva kandidáti vycházející z myšlenek nyní již umírněného Muslimského bratrstva. Plus další dva, kteří jsou spojováni se starými časy Husního Mubaraka.
Důležitější než jméno nového prezidenta ovšem bude postoj vojáků: dodrží muži v uniformách slib? Obzvláště cynické se proto v tuto citlivou dobu jeví západní komentáře typu: stále je v Káhiře armáda, záruka pořádku, s ní se vždy dohodneme, pokud to lidé v ulicích a u uren začnou přehánět se svobodou...
Nejde jen o to, že podobné věty jsou projevem přezíravosti, ba rasismu těch Evropanů, kteří patrně trpí komplexy a truchlí po ztracené hegemonii "starého kontinentu" nad "iracionálním Orientem".
Petr nebo Pavel, Abdul nebo Amr
Tedy ještě jednou: Pro zdravý vývoj Egypta je nyní klíčové, aby se armáda opravdu stáhla do kasáren. Aby opravdu předala moc zvolenému prezidentovi, ať to bude Petr nebo Pavel, či v egyptském případě Abdul nebo Amr.
Egypťané si musí být jistí, že volili. Že si jen na volby pod dohledem vojáků nehráli.
Občanské sebevědomí je droga. Těžce návyková. Když si Egypťané (a Arabové vůbec) vyzkoušejí, že jejich hlas má reálnou váhu, nebudou se jej napříště chtít vzdát. Tunisko a po něm teď i Egypt se dostaly do bodu, kdy se přestává o demokracii a svobodě pouze mluvit.
Demokracií teď alespoň někteří Arabové začínají žít. Možná zemře svoboda sotva narozená, třeba nevydrží dlouho. Přesto: každý člověk má ve svém životě právo nechat rozeznít svůj hlas, být svobodný. A vědět, že za svobodného ho považuje i okolí. Arabové se probudili a o svobodu stojí.
