Prezident Miloš Zeman nedávno obdržel seznam krajanů z Ukrajiny, kteří mají zájem o přesídlení do České republiky. Ve vesnici Čechohrad, vzdálené asi 200 kilometrů od válečné zóny, pracuji jako učitel krajanů a dovolím si tedy popsat, jak sběr těchto jmen probíhal u nás.
Již v březnu roku 2014 u nás začala kolovat fáma o tom, že Česká republika chystá program repatriace, do kterého je třeba se přihlásit. Bylo dost těžké tento omyl vyvrátit, protože informace přišla neoficiálním kanálem z Čech od známých a nemohli jsme zjistit, kdo a proč tuto nepravdu šíří. Mělo to patrně souvislost s žádostí, kterou ve stejné době poslali Češi žijící v Žitomirské oblasti v západní části Ukrajiny.
Odejít chce 250 lidí, tvrdí autorka dopisuSeznam zhruba 250 krajanů, kteří chtějí přesídlit do Česka, předala minulý týden prezidentské kanceláři Věra Doušová. „Jde asi o 40 rodin z volyňské oblasti a asi o 37 z té válečné východní oblasti,“ uvedla Doušová, která na počátku 90. let pomáhala organizovat druhou velkou repatriační vlnu volyňských Čechů a dnes je v Česku zastupuje (více zde). Jména žadatelů Doušová předala pouze Hradu. Na krajany podle ní české zastupitelské úřady na podnět Ministerstva zahraničních věcí vyvíjí tlak, aby o svém přání odejít do Česka nemluvili. To však ministerstvo popírá. „Česká zahraniční služba se průběžně intenzivně věnuje potřebám krajanské komunity na Ukrajině. Naší snahou je zlepšit jejich životní podmínky v místě jejich domova a podpořit jejich vazby na ČR,“ uvedlo ministerstvo v prohlášení. „MZV lituje toho, že je ve veřejném prostoru možné zaznamenat rozporuplné informace k situaci krajanské komunity na Ukrajině. Považovali bychom za nešťastné a nezodpovědné, pokud by se měli čeští krajané na Ukrajině stát v tomto ohledu rukojmími situace.“ |
V žitomirské žádosti, která byla odeslaná 2. března 2014, se objevovaly velmi emotivní výroky, cituji: „nevíme dne ani hodiny, kdy ruská vojska obsadí naši zemi a vypukne válka. V současné době se bojíme opouštět své domovy, protože cvičené skupinky z vojenské jednotky bývalého prezidenta Janukovyče loupí, přepadají civilisty a drancují domy a byty.“
Předsedkyně čechohradského spolku tuto žádost nepodepsala, protože s ní nesouhlasila a v tu dobu necítila ani reálné ohrožení pro krajany ani výrazné zhoršení podmínek pro život. Janukovičových jednotek se krajané rozhodně nebáli. Tehdy byla drtivá většina pod vlivem ruské propagandy, která rozsévala strach z mýtických banderovců.
V návaznosti na tuto žádost ze žitomirské oblasti nás přijel navštívit zmocněnec pro krajany Karel Kühnl, který vyzval krajany, aby se mu svěřili se svými obavami. Bohužel se ke slovu dostali zejména zástupci vedení obce, kteří prohlásili, že se mají dobře a ničeho se nebojí. Ostatní buď souhlasili, nebo se ostýchali. V kuloárech potom krajané mluvili o tom, že mají obavy z válečného konfliktu. Na to pan zmocněnec reagoval příslibem, že kdyby k němu došlo v Čechohradu, bude Česká republika pomáhat.
Od března se situace změnila, válečný konflikt propukl a přiblížil se. Krajané začali víc než jindy využívat možnosti získání trvaleho pobytu v České republice, kterou nabízí zákon číslo 326 a začali k tomuto účelu navštěvovat kurzy češtiny pro krajany, aby zvládli úřední proceduru. Na tomto místě bych chtěl zmínit, že většina krajanů, kteří v současnosti chtějí odjet, neovládá češtinu natolik, aby samostatně vyplnili anketu pro získání příslušnosti ke krajanské komunitě.
Některým jsem ho musel dokonce vyplnit kompletně (v dokumentu jsem potom zmínil, že krajan češtinu neovládá). Čeština je v Čechohradu posledních 20 let mrtvým jazykem. Pokouší se jí resuscituovat učitelé krajanů, kteří jsou hlavním nástrojem pomoci od České republiky. S dětmi tráví hodně času a výuka se neomezuje zdaleka jen na češtinu.
V září u nás opět začala kolovat fáma o tom, že Česká republika chystá urychlenou repatriaci a že je třeba za tímto účelem sepsat seznam zájemců. Tuto informaci se dozvěděli krajané od svých známých v Česku. Nevěděli, kdo to organizuje, ani co tento program konkrétně obnáší. Zato, když jsem se jim pokoušel oponovat, že určitě žádný program neexistuje, podezřívali mě, že jim tuto skutečnost zatajuji. Situace byla natolik nejasná, že jsem se začal bát, že krajany chce někdo zneužít a varoval jsem je, ať si zjistí o co se jedná. Tou dobou už byl seznam odeslán známým do České republiky.
Jiří Bernkopf V Čechohradu je od února 2013. Vystudoval muzikologii, bohemistiku a rusistiku na FF MU v Brně. V Čechohradu učí češtinu na základní škole, dojíždí také do města Melitopolu, kde učí na dvou gymnáziích a na pedagogické fakultě. |
Nakonec jsem se dozvěděl, že se odeslaná jména dostala do rukou paní Věře Doušové, která je předala kanceláři pana prezidenta. Myslím si, že seznam není zcela relevantní, protože chyběla zásadní otázka: proč chcete odjet?
Krajané odjíždějí pořád a je pochopitelné, že pokud jim někdo nabídne možnost obejít složitou, nákladnou a mnohdy ne zcela příjemnou byrokratickou proceduru, udělají všechno proto, aby toho využili. Takový seznam by neměl být zneužit jako doklad toho, že krajané potřebují nutně odjet. Můžete ho vytvořit za libovolných podmínek ve kterékoliv jiné zemi.
Akce sběru příjmení probíhala za mými zády a za zády předsedkyně krajanského spolku. Jejím vedlejším produktem je to, že někteří krajané jsou přesvědčeni, že jim tajíme existenci repatriačního programu a nedůvěřují nám. Jak to je ve skutečnosti, se nemohou sami přesvědčit - neumí dobře česky a české noviny nejsou schopní číst. Starší členové, kteří česky umí, zase nepoužívají internet. Myslím, že fáma o repatriaci vznikla spontánně překroucením informací o výzvě prezidenta Zemana. Těžko říct, kdo na tom má vinu, žijeme na vesnici a tady jsou takové věci přirozené.
Provedl jsem s krajany besedu na toto téma. Zjistil jsem, že krajané z Čechohradu moc nechápou pozici krajanů z Žitomiru a nemyslí si, že tito mají důvod k urychlené repatriaci. Sami za sebe říkají, že by opravdu rádi, kdyby proces reemigrace probíhal rychleji, protože válečný konflikt se může rozšířit i do naší oblasti. Také se bojí mobilizace, která by jejich přesídlení znemožnila. Většina z nich již o trvalý pobyt požádala a teď čekají na odpověď.
Ptal jsem se jich, proč se s tím neobrátí na konzulát, jehož zástupci k nám pravidelně jezdí a ptají se na jejich problémy a obavy. Řekli mi, že si myslí, že jim konzulát nechce pomoct. Partyzánská akce paní Doušové, která úmyslně obcházela předsedkyni spolku, je v tom jen utvrdila. Vyzval jsem tedy, aby se dohodli, co vlastně od České republiky chtějí a aby to přednesli generálnímu konzulovi Ondřeji Morávkovi, který k nám brzo přijede. Krajané souhlasili.
Seznam podpisů, který dostal pan prezident, není ničím jiným než seznamem lidí, kteří z různých důvodů plánují odjezd do České republiky. Někteří se cítí konfliktem ohroženi, někteří ne. Všichni chtějí odjet co nejrychleji a pokud možno s celou rodinou.
Faktem je, že u nás se nestřílí, ekonomickou nouzi krajané silně nepociťují. Kladu si otázku, jestli má v této situaci nárok na přesídlení rodina, ve které matka má jednoho rodiče Čecha, ale do života krajanů se nikdy nezapojovala, česky nemluví a příliš nerozumí, její manžel je Ukrajinec, který nechce bojovat za svoji zem, a jejich děti neumí česky ani slovo. Nechci o krajanech říkat nic špatného, ale nelze zastírat fakt, že někteří obyvatelé Čechohradu se považují za Čechy pouze tehdy, kdy se jim to hodí. Bylo by tristní, kdyby se tito lidé stali politickou zbraní prezidenta proti ministrovi zahraničí. Na „prezidentových seznamech“ jsou totiž i tací.
