Za komunismu železnou oponu nikdy nepřekročil. Jako student si sice nynější redaktor MF DNES Luděk Navara podal žádost o výjezdní doložku do Turecka, jeho fakultní organizace ZO SSM ji dokonce doporučila, ale kýžený papír nedostal. Bez udání důvodu, jak bývalo zvykem. Právě železná opona se později stala jeho životním tématem.
Proč vás ze všech vymožeností, jimiž minulý režim pamatoval na své občany, zaujala nejvíc právě železná opona?
Stala se místem, kde se v onom zdánlivém bezčasí a nehybnosti komunistické éry koncentrovaly tragické lidské příběhy. Nebojím se s určitou nadsázkou říkat, že železná opona byla horkou frontou studené války. Byla přitom tajná. Utajení podléhalo nejen, kde přesně leží, jak je vybudována a jaký na ní panuje režim, ale i hrůzy, k nimž na ní došlo.
Kolik bylo na hranicích obětí?
Na železné oponě zemřelo asi 400 lidí, převážně uprchlíků. Jsou mezi nimi i turisté – oběti nešťastných náhod. Hranice si však vyžádala smrt více než 600 pohraničníků. Nezemřeli ale v přestřelkách s agenty či uprchlíky. Jednalo se o mladé a nezkušené muže. Asi 70 se jich vzájemně postřílelo, přes dvě 200 jich – zřejmě pod tlakem, kterému byli vystaveni – spáchalo sebevraždu. Smrt více než 600 pohraničníků je jedním z nejpodlejších komunistických zločinů. Režim z nich udělal pachatele i oběti současně. Seznamy se jmény obětí stále ještě nemáme. To může být také důsledek úsilí minulého režimu, který se snažil zločiny páchané na hranici zakrýt.
Za komunistů byli "narušitelé" prezentováni jako úhlavní nepřátelé lidu. Jaké mínění jste si udělal vy?
Příběhy železné opony nejsou zdaleka jen tragické, i když většinou končí smrtí nebo těžkým žalářem. Ukazují totiž, že u nás i v drsných dobách existovali lidé, kteří se nebáli pro svobodu – ať už jen svou nebo třeba svých dětí – riskovat životy. Taková byla většina hrdinů mých knih o oponě. Byli však i takoví, kteří sice také riskovali životy, ale žádné vznešené motivy neměli. Třeba jeden muž tak řešil manželský trojúhelník: utekl s milenkou a ženu tu zanechal v nezáviděníhodné pozici. Jiní utíkali ze strachu, že bude prozrazena jejich kriminální činnost. Tomu bych odboj neříkal.
Ostatně i otec spisovatele Jana Nováka, autora knihy Zatím dobrý o bratrech Mašínových, vyvezl rodinu na Západ, protože doma zdefraudoval značnou částku. Jeho syn se tím nijak netají.
To je trochu něco jiného, pan Novák stačil využít otevřených hranic před dubnem 1969, než opět spadla klec. Já jsem se zabýval lidmi, kteří se rozhodli prostřílet, prostříhat, přeplavat, podhrabat... K těm ještě na okraj: pár mladých utíkalo s čistým trestním rejstříkem a až na Západě z nich vyrostli nebezpeční kriminální zločinci. Přes železnou oponu neutíkali jen kladní hrdinové. Ovšem většina útěkářů má můj obdiv.
Obracejí se na vás s faktickými připomínkami také bývalí příslušníci pohraniční stráže?
Ano. Představte si třeba člověka, který někoho odstřelil při výkonu služby, dostal za to od ministra vnitra Lubomíra Štrougala za odměnu hodinky, nikdy nebyl a už asi ani nebude odsouzen. Takoví lidé se v duchu snaží ospravedlnit sami před sebou, a proto mi píšou vzteklé dopisy. Někdy i kouzelným lampasáckým jazykem. Jeden mi napsal: "Je logické, že se na oponě muselo střílet, protože opona byla střežený objekt v rozvinuté poloze."
Kdo vám při práci na všech těch příbězích železné opony pomáhal?
Řada lidí. Rád bych poděkoval aspoň šéfdramaturgyni ostravského studia České televize Lence Polákové. Bez jejího obrovského nasazení by žádný televizní seriál z příběhů opony nevznikl, o oceněních nemluvě. Dokázala jej v neuvěřitelně krátkém čase prosadit a dostat do vysílání. Bylo to velké štěstí. Řada pamětníků dnes už nežije, a tak by některé příběhy už nemohly být natočeny.
V MF DNES jste začínal jako soudní zpravodaj. Inspirovala někdy vaše práce s historickými důkazy justici?
Naši bohužel ne. Ale jednou se mi ozval státní zástupce z Mnichova, abych mu podal vysvětlení, které se týkalo kauzy slovenského nacisty, válečného zločince Ladislava Nižňanského, jíž jsem se zabýval.
Zdá se, že o současné české justici nemáte valné mínění.
Takhle bych to negeneralizoval, záleží na konkrétních lidech. Ovšem některá selhání jsou do nebe volající. Třeba kauza bývalého vojenského prokurátora Karla Vaše, jenž připravil justiční vraždu generála Heliodora Píky, a to je jen zlomek toho, co má na svědomí. Dnes se mu daří dobře. Dokonce napsal knihu Moje perzekuce. Při prolistování zjistíte, jak drzá kreatura Karel Vaš je.
Vede novinářské bádání v zločinech nedávné minulosti hlavně k frustraci, nebo jste někdy zažil rychlé uspokojení z výsledků vaší práce?
Skutečně rychlé uspokojení mi bylo dopřáno jen jednou, v roce 2004. Našel jsem v archivu ministerstva vnitra důkazy, že Grossův šéf Úřadu vlády Pavel Přibyl byl jedním z velitelů pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti a jeho lidi mlátili 28. října 1989 demonstranty v centru Prahy. Už když jsem si ty zprávy xeroxoval, slyšel jsem, že vnitrácký archivář volá na vládu. Než jsem stačil dojít do redakce, oznámil Úřad vlády, že Přibyl odstoupil. Dřív než stačil článek o jeho předlistopadovém angažmá vůbec vyjít v MF DNES.
Pracujete momentálně na nějakém projektu? Bude to opět třetí odboj?
Chystám knihu o masakrech v Babicích, jejichž komunistickou verzi předložil televizním divákům seriál o majoru Zemanovi. Pomáhá mi Miroslav Kasáček. Rodina jeho ženy byla babickým případem tvrdě postižena. Její strýc byl popraven, otec šel do vězení. Hodně o tom ví.
Člověk nemusí být zrovna komunistický propagandista, aby si všiml, že v Babicích přišel někdo k zastřelení jak slepý k houslím. Nabízejí se otazníky jako v případu bratří Mašínů. Řekněte, je to všechno, co může náš třetí odboj v dobách nejtužšího stalinismu nabídnout?
Ale právě že vůbec ne. Je škoda, že vzniká takový dojem. Existovaly jiné ozbrojené skupiny, o nichž dnes pomalu nikdo neví. Bylo tu dost lidí, již vzali do ruky zbraň a neutíkali za hranice. Podnikali útoky na sekretariáty KSČ, hospodářské sabotáže nebo provedli úspěšný atentát na důstojníka StB. Například skupina Černý lev 777 působící na území jižních Čech. O takových by se mělo taky psát, a to rychle.
. Luděk NavaraNarodil se roku 1964. Vystudoval Vysoké učení technické v Brně, v roce 1995 dokončil dálkové studium historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1995 je redaktorem MF DNES. Zabývá se mimo jiné zločiny komunismu a nacismu. Jako scenárista spolupracuje s Českou televizí. V roce 2004 vydal první svazek Příběhů železné opony, které se staly předlohou stejnojmenného seriálu na ČT. Podle jeho scénářů vznikly mimo jiné dokumenty o vyhnání brněnských Němců po druhé válce nebo letci RAF a komunistickém vězni Josefu Bryksovi. V roce 2006 vyšly Příběhy železné opony 2. Jejich televizní podoba získala ceny Elsa a Trilobit. Loni vyšly Nové příběhy železné opony. |
