NATO v zrcadle válek na Balkáně

NATO, Evropské společenství (EU) a do určité míry i OSN prošly v devadesátých letech minulého století velkými změnami. Severoatlantická aliance měla v bipolárním systému nezastupitelnou pozici, kterou s pádem Berlínské zdi ztratila.

Nabízely se dvě varianty vývoje: zánik organizace po vzoru Varšavské smlouvy, či nalezení své role v novém světovém uspořádání.

Války na Balkáně, zejména konflikt v Bosně a Hercegovině (BaH) a v Kosovu, urychlily procesy v této organizaci a pomohli redefinovat její pozici. V následujících řádcích se stručně vrátíme k událostem, které determinovaly úlohu NATO v postbipolárním světě.

Počátek války v BaH je signifikantní neefektivním krizovým managementem ES resp. EU, na jehož neúspěchu se významným způsobem podílela absence hrozby silou. Až s razantním vstupem USA do války a zvýšenou komunikací a spoluprácí Organizace spojených národů se Severoatlantickou aliancí (diplomatická aktivita se navýšila v souvislosti s BBC efektem etnických čistek) se zvýšila naděje na vyřešení vleknoucího se konfliktu.

Pod vlivem masakru na sarajevské tržnici v únoru 1994 požádal generální tajemník OSN Butrus Butrus Ghálí generálního tajemníka Aliance Manfreda Wörnera o zmocnění Rady NATO k leteckým úderům proti srbským dělostřeleckým pozicím v okolí Sarajeva. Pouze diplomatická iniciativa Ruska resp. Borise Jelcina odvrátila uskutečnění sankcí za nesplnění ultimáta NATO.

Na žádost UNPROFOR došlo v dubnu 1994 k několika izolovaným útokům v souvislosti s uchráněním bezpečné zóny v Goražde. Tyto akce byly výrazně limitovány faktem, že v oblasti byly přítomny lehce vyzbrojené jednotky modrých přileb, které se s případným útokem stávaly rukojmími znepřátelených stran.

(Například v květnu 1995 byli vojáci UNPROFOR zatčeni bosenskými Srby a byli připoutáni jako lidské štíty k důležitým vojenským objektům. Velmi podobná situace nastala v souvislosti s masakrem ve Srebrenici či ochranou další bezpečné zóny Žepy.)

V souvislosti s chorvatskou ofenzívou a záběry etnických čistek ve Srebrenici se Severoatlantická aliance dohodla s OSN na zjednodušené proceduře při nasazování letadel NATO v Bosně a na společné obraně bezpečných zón.

(Tato zjednodušená procedura spočívala na útoku NATO bez souhlasu generálního tajemníka OSN B.B. Ghálího či jeho zmocněnce pro bývalou Jugoslávii Jasuši Akašiho a to pouze na základě rozhodnutí čistě vojenských struktur.)  Toto rozhodnutí odstartovalo největší vojenskou akci organizace od svého založení a významným způsobem přispělo k ukončení konfliktu.

Konflikt v Kosovu lze označit jako stigma neúspěšné krizové intervence mezinárodního společenství, která postrádala komplexní základ. Rychlejší rozhodnutí o zapojení NATO při případném ultimátu je spojeno s pocitem spoluviny velmocí na tomto konfliktu.

Stejně jako v BaH, rozhodující vliv v otázkách užití síly hrála genocida albánského obyvatelstva kulminující  masakrem v Raçaku na počátku roku 1999. Humanitární intervence založená na ochraně lidských práv na základě Charty OSN následovala po neúspěšných jednáních na zámku v Rambouillet na počátku roku 1999.

Útok NATO vyvolal polemiku ohledně pojmu humanitární intervence a kritiku (ne)legitimního zásahu Aliance. Bombardování čínské ambasády, zásahy civilistů či přispění ke kulminaci uprchlické vlny do okolních států, přispělo k nesouhlasu světové veřejnosti s těmito nálety. Kritiku si vysloužilo i infiltrování srbských špiónů do nejvyšších složek vedení NATO.

Americké tajné bezpečnostní složky zjistily, že Srbové měli po celou dobu letecké kampaně přístup k vysoce citlivým materiálům, zahrnujícím letecké příkazy k bombardování. Ty byly distribuovány na vnitřním počítačovém systému NATO a minimálně 600 lidí k nim mělo přístup. I přes veškerou kritiku prezentovanou ve světových médiích nelze humanitární intervenci Aliance upřít úspěch. NATO se v průběhu války v Kosovu zviditelnilo a jako nepostradatelná bezpečnostní organizace s novou strategickou koncepcí vstoupilo do nového tisíciletí.

Severoatlantická aliance se významně podílí na postkonfliktních misích v obou poválečných oblastech. SFOR (IFOR) a KFOR tvoří základní pilíře poválečného uspořádání jak v Kosovu tak v Bosně a Hercegovině a vykazují největší úspěchy ze všech částí obou misí, jež jsou velmi často kritizovány světovou veřejností za špatné plnění svého mandátu.

NATO prošlo v souvislosti s krizí na Balkáně mimořádným vývojem a podařilo se mu redefinovat svou úlohu v novém světovém uspořádání. Otázkou zůstává jakým způsobem může toto poslání narušit či ohrozit útok z 11. září 2001, po kterém došlo k významné profilaci USA na světovém poli.

Na další vývoj této organizace bude mít pochopitelně i vliv EU a její společná zahraniční  a bezpečnostní politika, spolupráce v rámci transatlantické vazby, jakož i reintegrace Ruska do velmocenské politiky. Na summitu NATO v Praze se všechny tyto skutečnosti odrazily a Aliance rozvíjí svou novou úlohu, na jejímž definování se významným způsobem podílely i konflikty na Balkáně.

Další analýzy a komentáře čtěte na portále natoaktual.cz ZDE

natoaktual.cz - Informační a zpravodajský portál o NATO


Video