"Je skoro jisté, že to bude sedm zemí," potvrdil ČTK nejmenovaný diplomatický zdroj NATO. Podle dalších pramenů dospěly Spojené státy k závěru, že by bylo politicky výhodnější provést tento "big bang", než druhou vlnu rozšíření jakkoli omezit - každá jiná varianta obnáší podle nich řadu nevýhod.
Vyjít vstříc pouze Slovensku a Slovinsku by se v podstatě rovnalo kosmetické operaci jakéhosi zarovnávání hranic NATO, postrádalo by politickou váhu, nehledě na hypotéku v případné podobě budoucí slovenské vlády.
Zahrnout baltské země by odpovídalo dlouholeté logice politiky zejména Spojených států, vyvolalo by však rozpaky jižních členů NATO, podle nichž není o nic riskantnější vzít také Rumunsko a Bulharsko - kterým NATO navíc dluží odměnu za chování během vojenské operace proti Jugoslávii v roce 1999.
Perspektiva přijetí sedmi zemí, vesměs zaostalejších, než byly Česká republika, Polsko a Maďarsko před třemi lety, vyvolává samozřejmě obavy. V kuloárech NATO se mluví o nebezpečí dalšího rozředění její akceschopnosti, ztížení jejího fungování kvůli nepřipravenosti, ale také odlišné mentalitě politiků a zejména vojáků z nových států. Podle některých starousedlíků je to tentokrát opravdu "začátek konce" klasického NATO.
Spojené státy jako rozhodující síla v alianci se podle všeho již rozhodly. Náměstek ministra zahraničí Marc Grossman při pokračující okružní cestě Evropou mluví o "robustním" rozšíření. Americký velvyslanec při NATO John Burns minulý týden v článku pro list International Herald Tribune popsal se sympatiemi tužby
kandidátských zemí, aniž jim jakkoli oponoval.
"Tyto země, oběti zvůle 20. století, si cení aliance jako příslibu stability a bezpečnosti v nejistém 21. století," uvedl. "Nové demokracie si přejí solidaritu organizace, v níž se velké i malé národy kolektivně zavazují bránit jeden druhého proti konvenčním vojenským hrozbám, ale také proti nové směsi terorismu
a zbraní hromadného ničení, která se objevila od 11. září."
Při svých návštěvách prý zdůrazňoval "nezbytnost potírat korupci a dodržovat pravidla demokracie a právního státu, což je důležité zejména na Slovensku, kde se v září konají kritické volby". Slovensko bylo v článku zmíněno jako jediný problém - důkaz, jak špatně stravitelná je pro aliance možná politická změna v Bratislavě.
Velké rozšíření by měla usnadnit nová smlouva NATO s Ruskem, na jejímž základě bude zřízena stálá Rada NATO-Rusko s rozsáhlou agendou; značná část problémů, které dnes aliance řeší, bude probírána za účasti ruských "polospojenců". Moskva za této situace zřejmě rozředí svou kritiku nové vlny rozšíření, i když
názory na jeho smysl, i v souvislosti s Radou NATO-Rusko, se budou dál lišit.
"Mechanické rozšíření aliance nepomůže vyřešit problémy, kterým dnes čelí světové společenství," řekl tento týden ministr zahraničí Igor Ivanov. "Proto navrhujeme nový způsob řešení těchto problémů, a to ustavení 'dvacítky' Rusko-NATO."
Myšlenka "big bangu" se v každém případě ujala na tomto pozadí velmi rychle, ba nečekaně. Ještě před několika měsíci se velmi vážně pochybovalo o šancích baltských zemí, natož Rumunska a Bulharska. Vývoj způsobily hlavně výsledky jednání s Ruskem, podle pesimistů pak také rostoucí pocit v USA, že je třeba využít
politický potenciál aliance, jejíž slabou vojenskou kapacitu v dnešním světě stejně nepotřebují.
Vyjít vstříc pouze Slovensku a Slovinsku by se v podstatě rovnalo kosmetické operaci jakéhosi zarovnávání hranic NATO, postrádalo by politickou váhu, nehledě na hypotéku v případné podobě budoucí slovenské vlády.
Zahrnout baltské země by odpovídalo dlouholeté logice politiky zejména Spojených států, vyvolalo by však rozpaky jižních členů NATO, podle nichž není o nic riskantnější vzít také Rumunsko a Bulharsko - kterým NATO navíc dluží odměnu za chování během vojenské operace proti Jugoslávii v roce 1999.
Perspektiva přijetí sedmi zemí, vesměs zaostalejších, než byly Česká republika, Polsko a Maďarsko před třemi lety, vyvolává samozřejmě obavy. V kuloárech NATO se mluví o nebezpečí dalšího rozředění její akceschopnosti, ztížení jejího fungování kvůli nepřipravenosti, ale také odlišné mentalitě politiků a zejména vojáků z nových států. Podle některých starousedlíků je to tentokrát opravdu "začátek konce" klasického NATO.
Spojené státy jako rozhodující síla v alianci se podle všeho již rozhodly. Náměstek ministra zahraničí Marc Grossman při pokračující okružní cestě Evropou mluví o "robustním" rozšíření. Americký velvyslanec při NATO John Burns minulý týden v článku pro list International Herald Tribune popsal se sympatiemi tužby
kandidátských zemí, aniž jim jakkoli oponoval.
"Tyto země, oběti zvůle 20. století, si cení aliance jako příslibu stability a bezpečnosti v nejistém 21. století," uvedl. "Nové demokracie si přejí solidaritu organizace, v níž se velké i malé národy kolektivně zavazují bránit jeden druhého proti konvenčním vojenským hrozbám, ale také proti nové směsi terorismu
a zbraní hromadného ničení, která se objevila od 11. září."
Při svých návštěvách prý zdůrazňoval "nezbytnost potírat korupci a dodržovat pravidla demokracie a právního státu, což je důležité zejména na Slovensku, kde se v září konají kritické volby". Slovensko bylo v článku zmíněno jako jediný problém - důkaz, jak špatně stravitelná je pro aliance možná politická změna v Bratislavě.
Velké rozšíření by měla usnadnit nová smlouva NATO s Ruskem, na jejímž základě bude zřízena stálá Rada NATO-Rusko s rozsáhlou agendou; značná část problémů, které dnes aliance řeší, bude probírána za účasti ruských "polospojenců". Moskva za této situace zřejmě rozředí svou kritiku nové vlny rozšíření, i když
názory na jeho smysl, i v souvislosti s Radou NATO-Rusko, se budou dál lišit.
"Mechanické rozšíření aliance nepomůže vyřešit problémy, kterým dnes čelí světové společenství," řekl tento týden ministr zahraničí Igor Ivanov. "Proto navrhujeme nový způsob řešení těchto problémů, a to ustavení 'dvacítky' Rusko-NATO."
Myšlenka "big bangu" se v každém případě ujala na tomto pozadí velmi rychle, ba nečekaně. Ještě před několika měsíci se velmi vážně pochybovalo o šancích baltských zemí, natož Rumunska a Bulharska. Vývoj způsobily hlavně výsledky jednání s Ruskem, podle pesimistů pak také rostoucí pocit v USA, že je třeba využít
politický potenciál aliance, jejíž slabou vojenskou kapacitu v dnešním světě stejně nepotřebují.
