Na obou stranách Atlantiku se rozšířilo přesvědčení, že Američané se nebudou spoléhat na své nedokonale vyzbrojené evropské spojence. V krizových oblastech světa budou údajně zasahovat samy, případně v koalici s jinými státy, avšak bez velké součinnosti NATO.
Za zastánce rozpuštění vojenských bloků po roce 1989 a vytvoření zcela nové evropské (a transatlantické) bezpečnostní struktury byl právem považován československý a později český prezident Václav Havel. Do značné míry právě díky Havlovi se uskuteční letošní listopadový summit NATO v Praze, poprvé za hranicemi někdejší železné opony.
Právě český prezident ovšem patří k těm, kteří v devadesátých letech dobře pochopili význam Aliance. Charakter bezpečnostních hrozeb se sice změnil, ale svět se nestal bezpečným. NATO sice jistě od začátku nebylo připravené na všechny nové hrozby, ale zůstávalo jediným funkčním vojensko-politickým spojenectvím. Novým úkolem proto bylo Alianci reformovat, nikoliv ji rozpustit.
Václav Havel bezpochyby viděl a vidí v pražském summitu NATO šanci udělat další rozhodující krok k odstranění pozůstatků někdejšího rozdělení Evropy. Přijetím pobaltských států by se měl někdejší německo-ruský pakt Molotov – Ribbentrop se všemi svými důsledky definitivně stát pouhou historií.
Vývoj událostí po 11. září nicméně ukazuje, že v Praze půjde o samotné přežití Atlantické aliance. Český politolog žijící v Hamburku Petr Robejšek považuje summit za začátek procesu rozmělňování NATO k pouhému paktu o neútočení. Ve svém uvažování vychází z dobře známých skutečností: neochoty Evropanů více investovat do své obrany a podílet se tak na vytváření moderních vojenských struktur Aliance, tendenci americké zahraniční politiky nespoléhat se na „pomalé“ spojence i dost ostrých rozporů mezi Amerikou a Evropou, pokud jde o to, jak čelit hrozbám v různých částech zeměkoule.
Přesto nic ještě není rozhodnuto a NATO vůbec nemusí být slabé. Pravdu mohou mít ti, kteří jsou přesvědčeni, že Aliance v Praze opravdu zahájí důslednou reformu a nastoupí cestu k modernějšímu spojenectví. Tento předpoklad nevychází z pouhých nadějí snílků, nýbrž z analýzy zájmů rozhodujících hráčů.
Spojené státy opravdu jsou v případě potřeby ochotny jednat jednostranně, jak ukázala příprava útoku na Irák. Ale i Američané se přou o to, do jaké míry mají spolupracovat se spojenci. Výsledná zahraniční politika USA je kompromisem mezi zastánci různých postojů ve Washingtonu. Navzdory veškeré jednostrannosti dal nakonec i prezident George Bush jasně najevo, že přednost by měla mít součinnost se spojenci – pokud to bude možné. Američané se nechali přesvědčit, že se přinejmenším budou pokoušet o prosazení svých představ na půdě OSN, čímž se alespoň přiblížili evropským představám.
Podpora NATO není pro Ameriku důležitá pouze z hlediska samotné vojenské akce, ale také kvůli tomu, aby pro ni Američané získali širší, důvěryhodnější mandát či aby vytvořili lepší předpoklady pro pozdější mírovou obnovu. Image osamocených Spojených států prosazujících nekompromisně své zájmy ve světě by přispíval k nárůstu protiamerických nálad. Mnozí Američané si to jistě uvědomují.
Na druhé straně realisticky uvažující Evropané také vědí, jak důležitý je americký podíl na zajištění jejich bezpečnosti. Nikdo si nemůže být jist, kdy se stane terčem nových hrozeb, ať už jde o teroristické útoky, akce pochybných vlastníků zbraní hromadného ničení či třeba „jen“ šíření nestability prostřednictvím kriminality či ilegální migrace z krizových oblastí světa. Obranná a vojenská síla je stále zapotřebí. Nabídnout ji mohou především Spojené státy.
Je samozřejmě nutné vycházet z politické reality. Nelze předpokládat, že Evropa nyní začne na obranu vydávat výrazně více finančních prostředků než dosud. Lze však hledat různé cesty, jak součinností a rozdělením úkolů evropský a tím i severoatlantický potenciál podstatně zvýšit. Právě v tom se může stát pražský summit přelomovým, pokud bude na všech stranách dost vůle a představivosti.
- středa 13. listopadu 2002
