Nutno říci, že 17. duben 1969, kdy se vystřídáním Dubčeka Husákem osud reformního proudu v KSČ zpečetil, byl už jen očekávaným důsledkem sovětské invaze v srpnu 1968. Od té doby reformisté postupně ztráceli vliv na úkor okupanty podporovaného tvrdého křídla skalních komunistů.
Na protest se postupně upálili studenti Jan Palach, Jan Zajíc a dělník Evžen Plocek. O oběti prvního z nich v lednu 1969 se přitom ještě veřejnost dozvěděla poměrně hodně.
Všechny fotografie zvětšíte kliknutím do čitelné podoby.
"Skláníme se před studentem Janem Palachem a stejně jako on chceme, aby v naší vlasti navždy zvítězil socialismus s lidskou tváří," burcovala Mladá fronta po Palachově smrti ve článku s titulkem "Oběť nesmí být marná". Přinesla i fotografii z pohřbu, noviny vyzývaly k důstojnému uctění památky studenta a k tomu, aby se lidé nenechali strhnout provokatéry.
Oběť dělníka Plocka zůstala nicméně médii po ohlasu, jaký vzbudil zejména Jan Palach, prakticky skryta.
Mezitím se Dubček dostával pod čím dál větší tlak Sovětů, kteří se ho jako symbolu reforem chtěli stůj co stůj zbavit. Hlavním adeptem byl cílevědomý aparátčík Gustáv Husák, podporovaný prezidentem Ludvíkem Svobodou. Uvažovalo se ale také o Lubomíru Štrougalovi nebo předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi, připomněla ČTK.
Kreml čekal na příležitost, aby se Dubčeka zbavil
Sověti nicméně čekali na příležitost, která nastala po hokejovém zápase Československa se sovětskou sbornou na mistrovství světa ve Švédsku. Vítězství 4:3 nad zemí, jejíž tanky Československo okupovaly, začali lidé bouřlivě slavit v ulicích. "Pro svět senzace, pro soupeře pohroma, pro nás všechno," shrnul vítězství lapidárně titulek Mladé fronty.
Ano, byl to onen slavný zápas, k němuž českoslovenští hokejisté nastoupili se zaťatými zuby, někteří i se zalepenými pěticípými hvězdami na dresech a po kterém si s poraženými Sověty nepodali ruce.
Státní bezpečnost poté připravila dlažební kostky u budovy sovětské letecké společnosti Aeroflot, kterou při večerních oslavách hokejového vítězství (v ulicích československých měst se radovaly desetitisíce lidí) její agenti nachystanou municí zdemolovali. Pokyn k řízené provokaci dal ministr vnitra Josef Grösser. A Moskva začala zuřit: Češi nás napadli!
Sověti proto zesílili tlak a začali hrozit i vojenským zásahem. Zplnomocněnec sovětské vlády Vladimir Semjonov dal Dubčekovi jasně najevo, že se má klidit. A ten pochopil, že jeho pozice je neudržitelná.
Sedmnáctého dubna se tedy na Pražském hradě sešel Ústřední výbor KSČ. Ještě před ním Husák "ladil noty" s Brežněvem. Zasedání už bylo víceméně jen divadlo. Dubček nabídl rezignaci na post prvního tajemníka KSČ, delegáti ho odvolali a zvolili Husáka. Bez protikandidáta.
Titulky už pak - po náležitém poučení redakcí - hovořily jasně: Nedovolme stupňovat napětí. Podpora novému vedení KSČ. Zvýšit akceschopnost strany...
Husák se tak stal nejmocnějším mužem Československa a v roce 1975 se ujal i úřadu prezidenta. Dubček postupně z politiky zmizel - nejprve na post předsedy Federálního shromáždění, pak na velvyslanectví v Turecku. Muže, o němž komunisté ještě po jeho odvolání z čela KSČ tvrdili, že ho čekají "další důležité úkoly", o rok později vyloučili ze strany.
Šéfredaktor Mladé fronty Miroslav Jelínek rezignoval v květnu, vystřídal ho Zdeněk Domkář. Zároveň cenzurní Český úřad pro tisk a informace zastavil vydávání časopisů Listy, Reportér, MY 69, Plamen. O něco později byly zastaveny Svět práce, Tvář, Host do domu, ostravský Červený květ, brněnský Index, píše server Totalita.cz.
Aby byla normalizace úplně jistá a každý věděl, jak má na rok 1968 nazírat, přijali v prosinci 1970 komunisté dokument "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti". Éra zvaná jako normalizace trvala až do listopadu 1989.
