Pavel Krátký, pro komunisty muž s nevhodnými rodiči a člen PTP.

Pavel Krátký, pro komunisty muž s nevhodnými rodiči a člen PTP. | foto: Radek Kalhous, MAFRA

Našimi lebkami chtěli dláždit rynk, vzpomíná pétépák na Zdechovice

  • 339
Letos uplyne 60 let od vytvoření jediného útvaru Pomocných technických praporů na území Pardubického kraje na zámku ve Zdechovicích. "Měli jsme být na vojně, ale byli jsme nespolehliví, tak nám místo flinty dali rychlopalný krumpáč a dalekonosnou lopatu," vzpomíná bývalý "pétépák" Pavel Krátký.

Když byl v roce 1953 přemístěn z Bechyně, kde budoval letiště, do Zdechovic, opravoval tam zámek i sousední zemědělskou usedlost. Dnes dvaaosmdesátiletý pamětník připomíná, že to tehdy však vůbec nebyla legrace.

"Bylo to deprimující, protože jsme měli klasifikaci E, to znamená návrat nežádoucí. Když jsme narukovali, řekli nám, že dokud nás nepřesvědčí, tak domů nepůjdeme, a nikoho z nás nepřesvědčili. Až když zemřel Stalin a za ním Gottwald, tak se ledy hnuly," říká muž z Červeného Dvora u Benešova, který organizoval už několik setkání bývalých pétépáků ve Zdechovicích a hodlá ho svolat i na letošní červen.

Prapor ve Zdechovicích

Z pomocného technického praporu se staly Zdechovice součástí vojenského pluku, který byl nasazován na práce především ve východních Čechách.
Po okupaci v roce 1968 se stal zámek na dvě desetiletí sídlem sovětské posádky o 600 mužích. Po jejím odchodu v něm byla expozice zemědělské techniky. Nakonec obec odkoupila zámek od restituenta a hodlá v něm vybudovat a pronajímat malometrážní byty pro seniory.

Odpovídá dnešní obraz pétépáků filmu Černí baroni?
V letech, kdy Miloslav Švandrlík tento román napsal, to bylo dost odvážné, protože velitelský aparát nepopsal tak, jak by si to bolševici představovali. Majora Terazkyho a další vykreslil jako sbor totálních, naprosto nevzdělavatelných blbců. Taky jsem takové poznal. Ale Miloslav Švandrlík skutečné poměry u pomocných technických praporů nikdy nepoznal. Byl v technickém praporu, který mezi pétépáky i přes podobnost názvu nepatřil. Tam už nebyli lidé z politických důvodů, někdo třeba špatně viděl, někdo měl platfus, a to byl případ Švandrlíka, který byl vlastně platfusák.

Proč jste se dostal do PTP?
Otec byl legionář a jako kulak a maminka kantorka na vyšším stupni. Byla to vyloženě třídní záležitost. A měl jsem dvě sestry, které odešly za hranice v osmačtyřicátém roce. Navíc stát potřeboval levnou pracovní sílu - nemocnici, pardubické letiště, pražský hotel, vojenské stavby, to všechno postavili pétépáci. A hlavně to byla koncentrace nepohodlných lidí, snaha mít o nich přehled a využít je tam, kde stát potřeboval pracovní sílu, která přijme každý zadaný úkol. Podobně jako v sovětském gulagu.

Jaký byl váš první dojem z pracovního tábora?
Nastoupil jsem v roce 1950 do tábora v Mimoni. Byli jsme v uniformách, i když všelijakých, vypadali jsme spíše jako zajatci. Přijetí štábním kapitánem Žížalou bylo nezapomenutelné. Hned první večer na execíráku prohlásil, že má pověření ministra v případě neposlušnosti nás postřílet a že je schopen našimi lebkami vydláždit mimoňské náměstí. Velitelé se k nám chovali jako k plevelu, křičeli, že nám vytlučou manýry z našich rodin.

Pavel Krátký

Bydlí v Pardubicích. V táborech PTP byl v letech 1950-1952. Důvod zařazení - otec byl zemědělec a odmítl vstoupit do JZD. Proto byl vystěhován a majetek propadl státu. Matka učitelka byla suspendována. Celkem 35 let až do důchodu v roce 1989 pracoval Pavel Krátký ve velkovýkrmně v Dražkovicích. Dnes dvaaosmdesátiletý muž je předsedou Okresního klubu Pomocného technického praporu PTP a místopředsedou Východočeské oblasti Svazu PTP.

Čím jste si dál prošel?
Do února jsme pracovali v lese, pak ve Šternberku na Moravě, pak na stavbě v Lešanech a skončil jsem na stavbě nemocnice v pražských Střešovicích. Nechtěl jsem tam zůstat donekonečna, dokonce to vypadalo, že by nás mohli přesunout do Ruska. Tak jsem se rozhodoval podepsat buď tři roky doly nebo pět roků vojenské stavebnictví. Rozhodl jsme se pro druhou možnost. U PTP jsem byl 26 měsíců, někteří tam byli 38 měsíců.

Čeho u vás nakonec komunisté dosáhli?
Chtěli nás převálcovat, ale tím nás spojili. Jinak bychom nemohli držet při sobě ani po 60 letech. Naše organizace Svaz PTP má dnes v republice asi pět a půl tisíce členů a naše kamarádství je neuvěřitelné. Kdybych nebyl v PTP, nepoznal bych řadu vzácných lidí, kterých si vážím a na které do své smrti nezapomenu. Nejkrásnější kamarádství vznikají v období tísně, tlaku, kdy se prověřuje vztah jednoho ke druhému.

Jací jsou pétépáci dnes?
Jsme velcí odpůrci ideologií a kariérismu, to jsou dvě nebezpečí, která v každé společnosti a v každé době budou vadit. Absolutně netoužíme po nějakých vendetách, jsme tady proto, abychom připomněli, že žijeme a nechceme se povyšovat nad utrpením lidí, kteří byli zavření, měli rodiny, byli starší a prošli si daleko větší kalvárií. Zatímco my jsme byli generace dvacetiletých, v jedné době a v téměř stejném věku jsme prožívali stejné myšlení, stejný tlak, stejnou práci, stejné usínání, stejné probouzení. A všichni jsme měli jeden společný osud, že jsme pocházeli z nevhodných rodin.

Jak vnímáte dnešní dobu?
Jsem z doby, kdy morálka měla váhu, živnostníci obchodovali podáním ruky. Nyní se neustále žije ve vědomí možného podvodu a nakonec vyhrává to právo, které má víc přátel. V tom jsme dřív byli dál. Pro generaci našeho složení je dnešek zklamáním. Čekali jsme, že se společnost v kratší době dopracuje stabilizace a úspěchů. Měl jsem příležitost dostat se do evropských zemí a myslím, že jsme měli být za posledních 20 let dál.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video