Násilí zná z domova každý šestý

Praha - Každý šestý z nás poznal ve svém partnerském vztahu, co je to násilí. Buď jako oběť, nebo agresor. Agentura STEM včera zveřejnila výsledky unikátního výzkumu, který vůbec poprvé přinesl poznatky o takzvaném domácím násilí. Zprávu si nechala vypracovat Nadace Bílý kruh bezpečí.

"Z výsledků tohoto reprezentativního průzkumu nám vyšlo, že třináct procent lidí domácí násilí zažilo jako oběť. Jen tři procenta dotázaných se však přiznala, že byli v roli agresora," uvedl ředitel agentury Stem Jan Hartl.

Domácí násilí se nevyhýbá žádné sociální vrstvě. Odehrává se jak v rodinách bohatých, tak chudých. Navíc neplatí všeobecně zažitý mýtus, že se týká pouze nevzdělaných žen. Průzkum ukázal, že více než padesát procent obětí má minimálně středoškolské vzdělání.

CO VŠECHNO SE POVAŽUJE ZA AGRESI
Kdy se dopustíte takzvaného domácího násilí? Podle poradců Bílého kruhu bezpečí tehdy, když opakovaně děláte následující věci:

*FYZICKÉ NAPADÁNÍ
Pokud fyzicky napadáte partnera (bouřlivá hádka a jedna facka při větší hádce je odborníky považována jen za součást vyhroceného konfliktu).

*PODEZÍRÁNÍ
Pokud partnera podezíráte z nevěry jen proto, že se sešel se svými známými, a pokud jste kvůli tomu na něj vulgární.

*PŘEHNANÁ KONTROLA
Pokud partnera různými způsoby kontrolujete, například spočítáte, jak dlouho mu trvá cesta z práce, a nadáváte mu, když přijde o deset minut později.

*PONIŽOVÁNÍ
Pokud partnera dlouhodobě slovně ponižujete, vydíráte jej a nerespektujete jako samostatnou bytost.

*URÁŽKY
Pokud partnera oslovujete hrubým způsobem, říkáte mu, že je neschopný a že by bez vás neuměl nic zařídit, a pokud se vyjadřujete pohrdavě o jeho práci.

*ZÁKAZY
Pokud zakazujete partnerovi stýkat se s jeho kamarády či kamarádkami a s rodinnými příslušníky.

*ZESMĚŠŇOVÁNÍ
Pokud říkáte partnerovi, že špatně vaří, uklízí, že je ošklivý, hloupý, a zesměšňujete ho před ostatními lidmi.
(job)

KOMENTÁŘ MF DNES

Doma se bijeme

Odborníci přitom upozorňují, že jednu facku nelze ještě považovat za domácí násilí. "Jde o opakované, dlouhodobé a většinou stupňující se násilí. Opakované to znamená tak dva roky," říká prezidentka Nadace Bílý kruh bezpečí Petra Vitoušová.

HLASUJTE V ANKETĚ

Vztáhl na vás váš partner někdy ruku?

Oběťmi násilí nejsou výhradně ženy, tři procenta případů tvoří muži. "Musíme však vzít v úvahu, že muži se mnohdy o svých problémech stydí hovořit víc než ženy," podotkl Hartl.

Výzkumu, o němž jeho autoři uvedli, že přinesl nejintimnější otázky, na které se dosud ptali, se zúčastnilo více než sedmnáct set respondentů. Odpovídali vždy tváří v tvář pracovníkovi agentury.

"To, že se lidé stále více ozývají se zážitky domácího násilí, je dáno tím, že o tomto problému začínají mít více informací," říká Vitoušová. Podle Nadace Bílý kruh bezpečí se za domácí násilí považuje násilí fyzické. To je však často doprovázeno psychickým terorem. "Česká republika je na tom s domácím násilím stejně jako okolní státy Evropské unie nebo Spojené státy," uvedla Vitoušová.

Podle ní však u nás zatím chybí systém, jak pomoci obětem takového násilí. Policie například neeviduje případy domácího násilí, útoky se zpravidla snaží řešit domluvou.

Výjimečně tyto případy končí i tragicky. Loni v Havířově přišla žena na policii oznámit, že ji muž doma ohrožuje pistolí. Policisté se jí snažili domluvit a poslali ji domů. Když se vrátila, manžel ji zastřelil.

Svědci si obvykle ničeho nevšímají
Domácí násilí je problém, o kterém se nemluví. Mnoho lidí o něm nechce ani slyšet. Každý druhý člověk, který by se setkal s domácím násilím, by je nechal bez povšimnutí.

Ředitel Střediska empirických výzkumů pokládá průzkum o násilí mezi bližními za nejintimnější, jaký kdy jeho agentura dělala.

Vyplynulo z něj, že si téměř šedesát procent lidí myslí, že násilí proti blízkým je mnohem horší než na lidech, kteří nemají s rodinou nic společného.

"Tři pětiny lidí, neboli 61 procent, znají případy domácího násilí z doslechu, jedna čtvrtina, tedy 26 procent lidí, zná domácí násilí přímo. To znamená, že je zažilo buď jako oběť, nebo svědek," popisuje ředitel STEM Jan Hartl.

Zjistilo se také, že svědkové bývají k takovým případům váhaví, obvykle do nich nezasahují.

"Na otázku: Představte si, že by se z vedlejšího domu či bytu opakovaně ozýval křik a pláč. Jak byste se v takové situaci zachoval(a)? odpovědělo 41 procent lidí, že by s pomocí váhalo. Šest procent by to dokonce ignorovalo," čte z výsledku průzkumu Jan Hartl. "Přitom v téměř sedmdesáti procentech domácností, kde se domácí násilí děje, žijí děti."

Židovská obec bila na Podle Nadace Bílý kruh bezpečí o domácím násilí mezi lidmi kolují značné mýty. Tak například 48 procent lidí se domnívá, že oběťmi domácího násilí jsou takzvané domácí "puťky", které si nechají vše líbit. Psycholožka Ludmila Čitková to vyvrací. "Padesát procent z těch, kdo se stane obětí domácího násilí, má alespoň středoškolské vzdělání a jsou často velice zdatní na pracovišti."

Jan Hartl dodává, že dvě třetiny lidí, tedy 64 procent, podléhají mýtu, že na pohled slušní lidé se domácího násilí nedopouštějí. Podle psycholožky se oběťmi domácího násilí stávají lidé bez ohledu na své sociální postavení, věk, rasu nebo životní styl. Násilí může začít kdykoliv - v novém vztahu či po mnoha letech společného života.

"Dvě třetiny obětí popisují útočníka jako člověka dvou tváří. Na jednu stranu je laskavý a vlídný, a to i doma, ale jeho stavy se často střídají," popisuje psycholožka.

Ze zkušeností Bílého kruhu také vyplývá, že pomoc vyhledá oběť v průměru až za šest let nebo ve chvíli, kdy je opravdu ohrožena na životě.

Nezajímáš mě! Jsi k ničemu!
Jsi nemožná, nezajímáš mě jako žena. Když pořádně nevyděláváš, tak nežer! Tohle poslouchala žena z jednoho malého okresního města na Moravě od svého manžela deset let, než našla odvahu a požádala o rozvod. Celou dobu si totiž myslela, že právě její vztah je běžný.

"Je to naprosto typický příklad, jakých jsou stovky," říká Kateřina Hodysová z olomoucké poradny pro ženy občanského sdružení Bílý kruh bezpečí. "A ženy se v těchto situacích chovají vždy stejně. Nejprve se snaží vyhovět, udělat vše, co jim jejich muž vyčítá, protože si to vysvětlují jako svoji chybu. To ale není cesta. Nakonec ztratí poslední zbytky sebedůvěry," tvrdí.

Podobný scénář měl i příběh týrané manželky. "Muž začal podnikat, já jsem pracovala v mateřské školce. Nejprve bylo všechno v pořádku. Až najednou začal svůj život věnovat své firmě," popisuje. Kvůli práci se přestal zcela zajímat o rodinu. Děti tatínka znaly jen z občasných výletů a jako vyčítajícího muže, který matce nadává kvůli tomu, že přinesly horší známku nebo že nestihla nakoupit a špatně vypadá.

"Dával mi peníze jen na nejnutnější výdaje. Zbytek bylo jeho kapesné, o které se s námi nehodlal dělit," vypráví manželka. Před jejíma očima se začal odehrávat příběh, v němž její vysokoškolsky vzdělaný muž vystupoval jako Dr. Jekyll a Mr. Hyde. Na podnikatelských večírcích lvem salonů, galantním mužem a společenským a oblíbeným člověkem. Doma se měnil v tyrana.

"Podívej se, co mají děti na sobě! Jak to zase vypadáš? Jsi jak cuchta, jsi k ničemu!" křičel v té nejmírnější náladě. Začala se snažit. "Je to moje chyba. Nedám mu důvod, aby mi ubližoval," říkala si v duchu.

Zatímco v domácnosti bylo všechno akorát, i marmelády ve spíži byly seřazeny podle velikosti a barev, žena ztrácela víru v sebe. Kvůli myšlenkám "co mě doma dnes zase čeká" se nedokázala soustředit na práci, byla nervózní a také děti přestaly ze školy nosit jedničky. Některé večery nekončily pohádkou, ale pohledem na rozzuřeného otce, který sprostě nadává matce, vyhazuje ji z bytu a pak zase tahá domů.

Těžce zkoušená žena před několika lety navštívila poradnu pro rodinu. Ovšem tam jí nikdo neřekl, co je ještě normální, a co už ne.

Nakonec jen požádala o rozvod. "Ženy-oběti většinou nepodají na muže trestní oznámení. Mají své tyrany přese všechno rády," říká poradkyně Hodysová.