Politici jsou jako hodný a zlý policajt. Cyril Svoboda vzal na sebe roli toho zlého, když prohlásil: Ano, podporujeme Ameriku. Ostatně, je to tak v seznamu spřátelených zemí.
Premiér tvrdí, že nejsme součástí operace Svoboda Iráku, nýbrž pouze operace Trvalá svoboda. Což znamená, že země sice stojí v protiteroristické koalici, ale dává ruce pryč od pochodu na Bagdád.
Je to neprincipiální? Je to neprofesionální? Je to alibistické? Jistě. Zároveň však tentokrát politici mohou říci (podobně jako to říká prezident): Vždyť my jsme i reprezentanty těch pětapadesáti procent.
A jsou tu ještě Francie a Německo, které potřebujeme pro start v unii. Jsou tu miliony demonstrantů. A je tu i rozum a svědomí, které chtě nechtě pochybují o nutnosti a oprávněnosti tohoto útoku.
Vláda i prezident se rozkročili až příliš široce, aby se zalíbili jak tahounům Evropské unie, tak americko-britskému dvojbloku. Moudře vyčkají, kam se válečná štěstěna nakloní, a pak pokývají hlavami. Na jejich slova přece došlo.
Takový postoj je v současné zamotané situaci pochopitelný. Nikoli však omluvitelný. Politici opětovně v mezinárodních krizích selhávají. Výjimkou byl projev Miloše Zemana, když se přidal na stranu protiteroristické koalice.
Veřejnost může být rozpolcena a zmatena, slova politiků ať jsou jasná. Mohou se do krve pohádat jako britská sněmovna. Ti, kteří nesouhlasí s většinovým stanoviskem, ať abdikují jako Robin Cook. Říkat jedněmi ústy ano a druhými ne je nedůstojné.
Navíc to není ani moudré. Ani spojenci, ani veřejnost nejsou tak hloupí, aby to neprokoukli.
