Můžete si třeba o celém tom problému myslet své, ale buďte ubezpečeni, že v zahraničí sledují zprávy ze světa se stejnou povrchností jako my, a tak pro ně budeme jednoduše zemí, odkud prchají vlastní obyvatelé. Málokdo se bude obtěžovat zkoumáním, proč to tak je.
A možná, že to tak bude pro nás i lepší. Pohled do zrcadla může být někdy docela nepříjemný zážitek. A hrozící kanadská víza takovým zrcadlem jsou.
Zvláštní situace, kterou moc nevnímáme, protože v ní žijeme pořád: před časem si šťouravý britský časopis The Economist všiml, že do Kanady uteče ročně víc Čechů než Afghánců a Iráčanů dohromady. Pravda, mají to snazší, ale dokonce i z dalších zemí, odkud je to stejně snadné, utíká mnohem méně lidí než z Česka.
Máme problém. Ne proto, že si toho někdo všiml, ale proto, že tady je jednoduše situace, že odsud utíkají lidé. Součástí toho problému je ještě podproblém: je nám to vlastně úplně fuk.
Nám nevadí to, že odsud odlétají. Mluví česky, mají české pasy, ale jako by do této země patřili jen jednou nohou. Máme až pocit uraženého uspokojení – nechali jsme je ohřát a oni tím pohrdli. Tak ať si kočujou dál. A tak jediné, co nám na tom vlastně vadí, je, že svůj nevděk přenášejí do ciziny.
Zkuste se však na to dívat jinýma očima a uvidíte, jak je ta naše každodennost absurdní: máte poklidnou, tuctovou až nudnou evropskou zemi, která je členem EU, z níž však kupodivu prchají lidé, kteří se tam narodili. Čí je to chyba?
Bohužel, tohle není matematický problém, a tak tahle slovní úloha má víc řešení. Když jsem před časem četl v Právu rozhovor s mužem, který v Torontu dělá tlumočníka mezi Romy žádajícími o azyl a kanadskými úřady, bylo zřejmé, že nezanedbatelná část uprchlíků si to docela dobře spočítala a že někteří jsou i rybičkami na udici organizátorů, kteří to mají spočítané ještě líp.
Když jsem pak viděl reportáž České televize pořízenou mezi Romy hledajícími azyl v Torontu, zdálo se mi, že spousta z nich měla dojem, že už neměla jinou volbu. Nevypadali jako podvodníčci, ale jako ti Romové, kteří, jak chceme, žili jako my. Neměli tady pocit osobního bezpečí. Ale mnohem horší pro ně byl pocit, že jsou automaticky lidé druhé kategorie.
Myslíte, že to přehánějí? Tak si zkuste prostý test. Nevadilo by vám být Rom, i kdybyste dělali stejnou práci? Než odpovíte, vezměte v úvahu třeba to, že posíláte své romské děti do stejné školy. Věříte, že život a prestiž vaší rodiny by byly stejné?
Život z druhé strany totiž vypadá asi jinak. Snažíme se být tolerantní, ale nakonec se z toho podivně vyklubala hlavně tolerance vůči projevům rasismu. Ale tohle platí i opačně.
Romové se cítí nepříjemně mezi většinou, ale měli by si odpovědět, proč úplně stejně nepříjemně se v jejich panelákovém vchodu cítí bílá menšina.
Žárlí na Vietnamce, ale měli by se ptát i sami sebe, proč zrovna je většina přijala za dvacet let líp než Romy za celá staletí. V kostýmu oběti člověk nemůže chodit věčně.
Co s tím? Nic, protože řešení se nebude líbit. Můžeme po nich chtít, ať jsou jako my, ale oni takoví nebudou. Je jediný návod, platný už od nepaměti. Většina musí být citlivější k menšině, ať se jí to líbí, nebo ne. Jenže to my neuděláme, protože máme pořád dojem, že tohle je jen naše a ne jejich země a že jsou tady jen na nějakém koči.
A jen na okraj. Neztrapňujme se tím, že bychom vraceli Kanadě vízovou povinnost. Tohle je jenom náš problém.
