Hammondovy varhany jsou v jazzu spjaty se zvukem kousavých a barevně bohatých akordů Jimmyho Smithe - typickým do takové míry, až se z něj u jeho následníků stalo určité klišé. Izraelský Sam Yahel a po něm i náš Ondřej Pivec zkusili vyrazit vlastní cestou, která by se běžnému stereotypu vyhýbala. Brian Charette (už před nimi) šel ještě dál.
O albuBrian Charette: Music For Organ Sextette CD, stopáž 67:37 minut. Vydala firma SteepleChase Music.  Obal alba Brian Charette: Music For Organ Sextette |
Jako pianista si Charette od dětství získal dobrou znalost klasické hudby, od Bacha až k Olivieru Messiaenovi. V jeho hudbě je to slyšet. Deset původních skladeb alba Music For Organ Sextettte představuje osobitý post-modernistický soubor, v němž varhany působí téměř jako střídmě uplatňované piano doprovázející dechy (flétnu plus střídavě sopránku, altku, tenor, baryton a basklarinet, zato bez typického ostřejšího rejstříku trubky). Dechy jsou občas aranžovány v sekci připomínající zvuk a frázování téměř swingového big bandu, jindy se ozývají v postbopových sólech, někdy se zase proplétají ve směsici s téměř freejazzovou uvolněností. V sólech se nejvýrazněji uplatňuje flétna Jay Collinse a tenor Joela Frahma (častého partnera našich mladších jazzmanů).
Brian Charette
Nejzajímavěji působí závěr alba Music For Organ Sextettte: v desetiminutovce Mode for Sean Wayland na sebe některé krátké úseky navazují odmlkami, třeba i s neočekávanými zvraty, či se změnou tempa nebo nálady, přičemž celek neztrácí dojem souvislosti a průběžné napětí. O něco kratší poslední skladba Tambourine poskytne varhanám přece jen poněkud víc místa a efektní propletenec hlasů s nečekaným koncem nabízí příkladnou ukázku, jak také může dnešní jazz znít, aniž by se přihlašoval k nějakému pevně definovanému
stylu.
