Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Národ zbabělců?

  16:43aktualizováno  16:43
V poslední době se několik předních intelektuálů vyjádřilo o českém národě jako o národě zbabělců a kolaborantů. Např. druhý náš nejvyšší ústavní činitel Petr Pithart k tomu dodal, že jsme si vznik státu v roce 1918 ani nezasloužili a že nám spadl zadarmo do klína. K tomu se přidala opětovná slovní kanonáda za strany Bavorska a Rakouska a nyní i Maďarska ohledně sudetských Němců. Rád bych se k těmto otázkám stručně vyjádřil.
Nechci se vyjadřovat k celé naší tisícileté historii, to by přesáhlo možnosti této úvahy. K naší "staré" historii jen podotýkám, že jsme jedním z mála evropských států, kteří mají více jak tisíciletou kontinuální státnost. Tuto státnost jsme udrželi na středoevropské poměry velkém území a tomuto území vtiskli celé generace našich slavných i "bezejmenných" předků svébytnou a krásnou kulturu. Anglická královna při své nedávné návštěvě naší země pronesla na Pražském hradě projev, ve kterém hovořila o setkání reprezentantů "dvou starobylých národů" (anglická královna přitom nepronáší takovéto komplimenty na potkání).
Většina kritiků smyslu české státnosti omezuje své výhrady na naší novodobou historii. Jako důkaz naší zbabělosti a nepatřičnosti naší novodobé státnosti se zejména uvádí naše chování při obou světových válkách.
První světová válka
Pokud má mít jakékoliv snažení libovolného státu či národa smysl, musí být podpořeno dvěma faktory: mezinárodní politickou podporou a vojensky (vlastní či cizí armádou). Pouze jeden z těchto faktorů nestačí. Proto byla rekonstrukce českého státu v roce 1918 (fakticky šlo o rozšíření stávajících práv a nikoliv o vznik či obnovu českého státu) podpořena jednak politickým úsilím zejména Masaryka a Beneše a dále vojensky českými legiemi. České legie, bez patřičné výzbroje a výstroje a bez týlového zabezpečení, dobyly a téměř 2 roky držely celou Sibiř. Mnozí historici to považují za vůbec jednu z nejpozoruhodnějších vojenských akcí v dějinách světového vojenství. (Naši vojáci navíc nerabovali a neznásilňovali, takže se o nich hovořilo jako o armádě gentlemanů). Bez obsazení Sibiře by se s námi západní velmoci, které rozpad habsburského soustátí nechtěly, vůbec nebavily - Masaryk byl na západě nazýván "králem Sibiře".
Po spanilém návratu se legionáři rozhodně zapojili do zpacifikování českého pohraničí a do vojenských operací proti invazi Polska na Těšínsku a proti invazi Maďarska na jihu Slovenska. Teprve rychlý postup naší armády směrem na Krakov a Budapešť přiměl tyto sousední státy, aby nás začaly brát vážně (v Maďarsku zastavení našich legií dodnes oslavují jako uhájení maďarské státnosti proti "invazi Čechů"). Rekonstrukce českého posthabsburského státu tedy stála enormní diplomatické a vojenské úsilí a rozhodně odnikud nespadla.
Demontáž habsburského soustátí jsme provedli až po náležitém uvážení, když jsme definitivně pochopili, že "Rakousko" není schopno se reformovat, a že v něm navíc převládla velkoněmecká ideologie. (Habsburské země stály na 3 pilířích: českých zemích reprezentovaných českým královstvím, rakouských zemích reprezentovaných arcivévodstvím rakouským a uherských zemích reprezentovaných uherským královstvím.) Češi prostě odmítli tento podnik dále financovat (až 80% národního důchodu se od 18. stol. vytvářelo v českých zemích - Marie Terezie se bez českého království sama označila za "chudou princeznu"). Rovněž "rakouská" armáda vpodstatě stála na českých vojácích (výhradně Češi tvořili i elitní jednotky nasazované do nejtěžších bojů, jakousi obdobu dnešních "červených baretů, tzv. "černé jezdce" - nazývané takto podle černých uniforem). Vlastně jsme tedy vyměnili velmocenské postavení za národní prosperitu (málokdo si dnes uvědomuje, že České země byly velmocí od konce Přemyslovců až právě do vzniku naší první republiky).
Druhá světová válka
Naše geopolitické postavení bylo po Mnichovské dohodě katastrofální. Předně, byly jsme bez mezinárodní politické podpory - jak bylo výše řečeno, tento faktor je sám o sobě základní podmínkou úspěšné obrany státu (všimněme si, že i taková supervelmoc jako USA nezahájí vojenskou akci bez mezinárodní politické podpory). (Byly jsme i bez mezinárodní podpory vojenské - i naši smluvní spojenci Francouzi na nás udělali "dlouhý nos", ale mohli jsme se alespoň spolehnout na vlastní armádu). Slovensko se krátce na to odpojilo a s ním 1/3 obyvatelstva a vojska státu, na hranicích Těšínska stálo polské vojsko (nedlouho předtím uzavřeli Poláci smlouvu o "přátelství a spolupráci" s Německem) a na jižních hranicích Slovenska maďarské vojsko. Aby toho nebylo dost, bylo na našem území (a navíc na hranicích) cca 3 mil. Němců, kteří z 90% sympatizovali s Hitlerem. Neměli jsme jediný kilometr naší hranice, kde by nestál nepřítel nebo jeho spojenec.
Naše geopolitické postavení tedy bylo podstatně horší než postavení Polska či Finska, které nám jsou často dávány za vzor. Polsko mělo mezinárodní podporu Británie a Finsko podporu Německa. Poláků bylo 40 mil., Finové hájili jen jeden úsek fronty, navíc úsek který tvořily těžko prostupné přírodní bariéry (bažiny, jezera). Proti Finům stála Rudá armáda - armáda zdecimovaná stalinskými čistkami a armáda špatně vyzbrojená. (Přesto obě země prohrály a ztratily rozsáhlá území - Polsko hladce a Finsko po boji.) Později např. i Dánsko, ač bylo vůči nám v daleko lepší geopolitické situaci, se Hitlerovi bez boje vzdalo.
Naše armáda měla velkou bojovou morálku a podporu obyvatelstva (právem velitelé wehrmachtu očekávali daleko tužší odpor než u polské armády - Hitler byl po naší kapitulaci v úplné extázi a producíroval se na Pražském hradě i na našich pohraničních opevněních).
Naši kapitulaci vzal na svá bedra vždy jediný muž - prezident Beneš resp. později prezident Hácha. Podle mého názoru se oba rozhodli moudře a statečně. Daleko snadnější by bylo zavést zemi do války - obyvatelstvo chtělo bojovat! Válka by ale znamenala zničení českých zemích a to za naprostého nezájmu zbylého demokratického světa. Vyskytují se názory, že by nám např. Britové přišli na pomoc, pokud bychom zahájili ozbrojený odpor - vnucuje se otázka: Tak jako pak pomohli Polákům, se kterými měli navíc vojenskou dohodu? (Pravděpodobně by k nějakému významnějšímu pozemnímu střetu mezi naší a německou armádou ani nedošlo, Německo totiž mělo významnou vzdušnou převahu a dá se tedy předpokládat, že naše země by byly prostě rozbombardovány ze vzduchu.)
To, že by obrana naší země za této geopolitické situace byla sebevraždou, nepochybuje nikdo kdo má základní vojenské znalosti. Argumentuje se nicméně tím, že tento postup přinesl zničující morální devastaci a dává se nám za příklad Polsko. Není zde prostor pro nějakou fundamentální analýzu, omezím se jen na určité srovnání. Dovedeme si představit, že bychom si za prezidenta zvolili funkcionáře s minulostí a vizáží Vasila Mohority, který by navíc lhal o svém VŠ vzdělání, tak jak to udělali Poláci v případě jejich prezidenta Kwasniewského? Kde je ta morálka národa získaná bojem (a později za komunismu stávkami)? Není to vše spíše tak, že v každém národě je určité procento oportunistů, kteří využijí jakékoliv situaci k vlastnímu prospěchu a způsob obrany národa jako celku je v tomto vlastně úplně podružný?
Po Mnichovské kapitulaci odešlo mnoho našich občanů na západ, aby zde bojovali proti nacistům a to přesto, že odchod ze země byl daleko těžší než např. z Polska či Francie. Naši vojáci bojovali na východní, západní i Africké frontě. Vojensky a politicky nejvýznamnější je ale jejich účast na obraně Británie. Naši, a přibližně stejný počet polských letců, zde pomohli ubránit zemi, která se k nám (i později Polákům) předtím v Mnichově otočila zády. Účast našich a polských letců byla přitom pro průběh letecké bitvy o Británii naprosto zásadní a bez jejich přispění by Británie zřejmě (s velkou pravděpodobností) padla.
Bitvu o Británii pomohl vyhrát i můj dědeček, kterého jsem nikdy viděl. Dědeček, Dr. Bronislav Jokl, rodák z Vyškova a pozdější přední strojní inženýr v Praze - nositel válečného kříže in memoriam, musel pracovat jako špičkový předválečný inženýr (autor mnoha desítek patentů a mj. regulace Kaplanovy turbíny - viz Kaplan-Joklova turbína) v supertajném závodě na výrobu střel V1 a V2 na "ostrově X". Jako člen českého odboje předal otec informace našemu odboji a ten Britům, kteří ostrov X posléze bombardovali. Dědeček byl jeden z těch tisíce českých "zbabělců", kteří neokázale pracovali v českém odboji. Další statisíce prošli koncentračními tábory a otrockými pracemi nebo se účastnili Pražského či Slovenského povstání. Český odboj neměl podle mých informací v Evropě obdoby (srovnatelný byl snad jen ten nizozemský): pracoval jako jediný v hlubokém týlu nepřítele a podařilo se mu dostat Heydricha, což byl muž patřící mezi 5 nejvyšších představitelů třetí říše. Je potřeba ocenit i běžné české občany, kteří měli na německou okupaci jasný názor a v době, kdy to považovali za smysluplné, vystoupili rozhodně v Pražském povstání (podobně pak v listopadovém povstání v roce 1989).
Naše země měla největší relativní válečné ztráty z demokratických zemí: 2,8% všeho obyvatelstva, Británie 0,8%, Francie 1,6%, Nizozemí 2,3%, Belgie 0,8%, Norsko 0,3%, Dánsko zanedbatelné, USA 0,3%, Kanada 0,3%, Austrálie 0,3%, Nový Zéland 0,6%.
Naše země měla také jedny z největších absolutních válečných ztrát z demokratických zemí: cca 420 000 (z toho cca 80 000 Čechů židovského původu), Británie 390 000, Francie 680 000, Nizozemí 200 000, Belgie 70 000, Norsko 10 000, Dánsko zanedbatelné, USA 370 000, Kanada 30 000, Austrálie 20 000, Nový Zéland 10 000. Pokud je mi tedy známo, pouze Francie měla z demokratických zemí větší absolutní ztráty než my. Všimněme si prosím, kolik měl Hitler v tehdejší Evropě vlastně oponentů - spočítali bychom je na prstech jedné ruky. Navíc největší demokratické země - Británie a Francie - se primárně zajímaly o uchování svých koloniálních impérií a vnitroevropské záležitosti považovaly za druhotné.
Prakticky nulové válečné ztráty měly tzv. neutrální státy: Španělsko (proněmecký diktátorský Frankův režim), Portugalsko, Švýcarsko (poskytovalo Němcům bankovní systém), Irsko (poskytovalo přístavy Německu), Švédsko (poskytovalo Němcům ocel pro jejich válečný průmysl).
Češi byli jediným národem pod německou nadvládou, který neměl vlastní jednotky SS - proč nám Němci tolik nevěřili, když jsme byli údajně tak poslušní? Nepodíleli jsme na odsunech či pronásledování Židů jako např. Poláci či Francouzi. Nevím o také žádné další protektorátní vládě na Němci okupovaných územích, která podporovala vlastní odboj - jak to u nás činila vláda Háchova resp. Eliášova. Asi naší největší hanbou byli pilní dělníci v německých zbrojovkách na našem území (ale až po nástupu Heydricha!) - to je ale jediné selhání větší skupiny obyvatelstva, o kterém se dá vůbec hovořit (plus poválečná zvěrstva některých zlatokopů). Jde ale o selhání obyvatel v řádu desetitisíců lidí - zdaleka tedy nešlo o podstatnou část národa, jak se nás nyní někteří snaží přesvědčit (člen Eliášovy vlády František Schwarzenberg to ve své knize nazývá sudetoněmeckou propagandou).
K odsunu tzv. "sudetských Němců"
Předně nejednalo se o jiné etnikum či kulturu a tak samozřejmě ani nemohlo jít o etnickou či kulturní čistku. Němci zde nežili 800 let, jak se někteří domnívají, ale od začátku 19. století, kdy teprve vznikli - do té doby zde žádní etničtí Němci nežili. Všichni obyvatelé se cítili jako Češi a to nezávisle na tom jakým jazykem či jazyky mluvili - výrazem "Němec" se označovali lidé z "říše" a za Němce v politickém smyslu se považovali všichni obyvatelé střední Evropy (Svaté říše římské) včetně Čechů. Němci jako etnický národ tedy vznikli až na začátku 19. století přihlášením se k nově vzniklé státní ideologii "Velkého Německa". V 19. století Evropa opustila dosavadní (Biblické) vymezení národa jako množiny obyvatel náležející pod autoritu určitého státu a některé země začaly prosazovat novou (sekularizovanou) definici národa. Nová definice byla založena na tzv. etnickém principu (i když žádní etničtí Němci či etničtí Italové nikdy neexistovali resp. se tito lidé etnicky/geneticky nijak nelišili od jiných sousedních obyvatel).
Nová definice národa byla diktována ekonomickou potřebou sjednotit rozdrobené Německo a Itálii do většího a konkurenceschopnějšího státního útvaru. My Češi jsme si mohli vybrat jestli se staneme "Němci" i v novém pojetí tohoto termínu či nikoliv. Část obyvatel žijící zejména v pohraničí se přihlásila k národnosti německé a tedy ke státní ideologie německé - tito lidé tedy byli od samého svého vzniku logicky proti existenci Českého státu (což pak měli mnohokrát potvrdit). Jak dokazují zejména němečtí autoři, přihlášení se k německému národu obyvateli pohraničí mělo zcela pragmatické důvody - pro tyto lidi bylo lepší perspektivou být ve středu nového Velkého Německa, než být součástí českého pohraničí. Být "Němcem" tedy vždy fakticky znamenalo hlásit se k rozbití českého státu.
Někteří současní němečtí a rakouští politici se tváří jako kdyby byla tzv. sudetští Němci odsunuti jen proto, že byli od přírody součástí nějaké "národnostní skupiny" (i při posledním předválečném sčítání obyvatelstva v Německu byla volba národnosti deklaratorní volbou a nikoliv přírodní daností). Co tedy znamenalo být ve třetí (římské) říši Němcem? Rozhodně netoliko privilegium "římského" občana. Němec znamenalo příslušník "čisté rasy" a "nadnároda" složeného z "nadlidí". S tím byly samozřejmě spojeny všemožné výhody (mj. vyhnutí se likvidaci). Dnešní odpůrci tzv. Benešových dekretů zcela zjevně kalkulují s tím, že dnes již nikdo přesně neví co znamenalo být ve "třetí říší" "Němcem" a tváří se, že šlo o běžnou "národnost".
Zde ve střední Evropě si prakticky každý mohl kdykoliv libovolně zvolit svoji národnost (podle Norimberských zákonů snad vyjma Židů). Každý Němec se tedy mohl kdykoliv deklarovat jako Čech a naopak. Není náhodou, že čeští kolaboranti začínali svou "kariéru" změnou občanství z českého na německé. I kdyby to snad nešlo, pak mohli Němci stále emigrovat - při vědomí toho co znamená být podle Hitlera "Němcem" a co se od takovéhoto "Němce" vyžaduje, či se mohli vzbouřit. Známe však nějakou sudetoněmeckou či rakouskou odbojovou skupinu či jediný případ sabotáže ze strany těchto obyvatel? Místo toho sudetští Němci volili z 90% prohitlerovskou Henleinovu stranu SdP a i zbylí, kteří volili zejména sociální demokraty, uznávali platnost Mnichovské dohody. Tvrzení, že SdP byla legální stranou, a že tedy nemůžeme jejím voličům nic vyčítat, je nehorázné - vždyť to byly právě ohledy na mezinárodní tlak a tlak nacistického Německa, které nás nutili tuto stranu nezakázat (pokud bychom SdP zakázali, pak by nás dnes stejní lidé kritizovali za omezování práv této skupiny). Hitlera pak sudetští Němci podporovali až do jeho konce. Nejnovější historické výzkumy ukazují, že právě tzv. sudetští a rakouští Němci patřili k nejfanatičtějším a nejpočetnějším podporovatelům Hitlera. Být Němcem tedy znamenalo mnohem víc než pouhé přihlášení se k nějakému etniku.
Dobře se tato situace dá demonstrovat na příkladu české šlechty (omlouvám se všem, kteří věří další sudetoněmecké propagandě, že tady žádná naše šlechta po Bílé hoře již nezbyla a že jsme "národem sedláků"). Hitler na naši šlechtu (a nobilitu vůbec) tlačil, aby se přihlásila k německému národu. Část to skutečně udělala, ale většina to demonstrativně odmítla - slavnostním prohlášením ze září 1938 adresovaným prezidentu Benešovi a ze září 1939 adresovaným prezidentu Háchovi. Ti, kteří se přihlásili k české národnosti, pak ztratili svůj majetek a mnozí i osobní svobodu a životy. (Proto se naše restituční zákony domáhají české národnosti!) Volba národnosti tedy měla dalekosáhlé osobní následky a byla spíše politickou či ideologickou než jakousi etnickou volbou.
Transfery obyvatelstva byly mezi první a druhou světovou válkou běžnou součástí řešení národních konfliktů v Evropě (válka Turecko vs. Řecko atd.). Pokud se omezíme jen na území Německa, tak to byl nejdříve Hitler, který násilím přemístil více jak 550 000 Němců z italského jižního Tyrolska do Německa (jako akt přátelství vůči Itálii resp. Mussolinimu) a dalších východních zemích. Později Hitler nařídil transfery Němců před postupující Rudou armádou. Transfery civilního obyvatelstva tedy nevymyslil Beneš, ale byly součástí tehdejšího chápání řešení určitých národnostních problémů (přihlášení se k určitému "národu" daleko více znamenalo přihlášení k určité státní ideologii než co jiného).
Transfery obyvatelstva, které se za Hitlera hlásilo k německému národu, měly tyto 3 hlavní cíle:
1. Zamezit dalšímu zničujícímu válečnému konfliktu - příčinou posledních dvou světových válek byl střet státních ideologií, které se do značné míry opíraly o své vyznavače sídlící v jiné zemi. Cílem tedy nebylo vytvořit etnicky čisté státy, ale státy homogenní z hlediska státní ideologie vyznávané jejím obyvatelstvem.
2. Oslabit Německo a jeho satelity - jevilo se výhodnější oslabit tyto země odsunem jejich obyvatelstva z dalších zemí, než postupovat podobně jako po první světové válce, kdy bylo zejména Německo hospodářsky zdecimováno nesmyslnými diktáty vítězů.
3. Šlo i o určitou formu válečných reparací - obyvatelstvo mělo být odsunuto bez majetku (všechny spojenecké země již předtím zkonfiskovaly veškerý německý majetek).
Sudetští Němci byli od nás transferováni na tehdejší evropské poměry dosti civilizovaně - např. Poláci se s tím tak "nepárali" a pobili statisíce Němců (u nás jde o max. 10 000 obětí - srovnej se 420 000 našimi obětmi a dalšími statisíci našimi občany prošlými otrockými pracemi a koncentráky). Co se týká odsunu dětí, pak platí, že právní i morální odpovědnost za jejich odsun nesou jejich rodiče - navíc si nedovedu představit, že by zde děti zůstali bez rodičů. Přesto se domnívám, že by bylo žádoucí, jako vstřícné gesto vůči Německu a Rakousku, ustavit vyšetřovací komisi pro zločiny spáchané na transferovaném obyvatelstvu. Zpochybňování Benešových dekretů (které se týkají spíše zabaveného majetku) a transferů ovšem není ničím jiným než zpochybňování výsledků druhé světové války.
Otázka kolektivní viny. Kolektivní vina je běžně uplatňována ve válce, naopak v době míru je uplatňován princip individuální viny. Spojenecké bombardování německých měst či Hirošimy a Nagasaki nebylo ničím jiným než uplatněním kolektivní viny - zabíjeno bylo po statisících civilní obyvatelstvo včetně žen, dětí a starců. Bylo to správné? Spojenci to bezesporu nedělali proto, že by se v tom sadisticky vyžívali, ale proto, že to mělo zabránit ještě daleko většímu utrpení a to včetně utrpení německých či japonských civilistů. Současná válka v Afganistánu není jiná (snad jen vojenská technika umožňuje lépe bránit ztrátám na civilním obyvatelstvu). Jde tedy o rozhodnutí mezi menším a větším zlem, podobně jako v případě odsunu "Němců". Poválečné uspořádání Evropy včetně odsunů obyvatelstva nelze tedy vytrhovat z válečného kontextu.
Náš stát nedostal od Německa, na rozdíl od jiných vítězných zemí, díky poválečnému vývoji žádné válečné reparace a nezískal náhradou ani žádné území. Naše válečné ztráty, potvrzené spojenci, přitom několikanásobně převyšovaly majetkové ztráty sudetských Němců! Nemluvě o ztrátě nejcennější - ztrátě samostatnosti a prosperity díky poválečnému politickému vývoji.
Sudetští Němci se téměř všichni nezřekli "němectví" a naopak z 90% aktivně podporovali Hitlera - přesto u nich nyní odmítáme princip "kolektivní viny". Pak bych se přimlouval, abychom na základě selhání několika tisíc Čechů, kolektivně nezatracovali celý náš národ a nemluvili o něm jako o národě zbabělců či kolaborantů.
Je zvláštní, že předmětem kritiky - zejména účasti ve druhé světové válce - je právě naše země, která jako jedna z mála demokratických zemí tehdy stála proti Hitlerovi - většina evropských zemích byla v té době Hitlerovými spojenci a to jak přímými, tak nepřímými (tzv. neutrální země). Nemohu se zbavit dojmu, že někteří naši představitelé přebírají cizí názory - zejména názory sudetských Němců - na naší účast ve druhé světové válce a potažmo na naší státnost, což je samozřejmě smutné. Pokora ve vztahu k vlastním dějinám je samozřejmě na místě - takovýto ale vyloženě lživý a laciný sebemrskačský postoj členů nobility by v jiné zemi vyvolal všeobecný odsudek, u nás to naopak jakoby patří k "lepšímu chování". Všimněme si také, že nejsiláčtější odsudky na adresu minulých činů českého národa mají nyní ti, kteří jinak varují před unáhlenými kroky a vždy vyzývají k opatrnosti a to zpravidla tehdy, když je potřeba se našich národních zájmů razantně zastat.
Pokud to takto půjde dál, budeme se muset za chvíli bývalým nacistům a jejich bývalým satelitům (Maďarsko) omluvit i za atentát na Heydricha, který byl koneckonců také jen vzorným úředníkem německého státu a byl námi "odsouzen" na základě principu kolektivní viny tj. bez řádného soudu, který by spravedlivě posoudil jeho údajná individuální provinění.
Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Lékaři na demonstraci ve Žlebech na Kutnohorsku symbolicky pohřbili místní...
Zástupci lékařů a lékáren v Rozstřelu vysvětlí, proč se pustili do stávky

Praktičtí lékaři se chystají ve středu protestovat proti byrokracii a podfinancování praxí. K nim se připojí i lékárníci, aby upozornili na ohroženou...  celý článek

Inzerce TOP 09 na titulní straně pražského deníku Metro (17. října 2017)
TOP 09 varuje v závěru kampaně fiktivními zprávami o Klausovi i Babišovi

Přesvědčit voliče ještě na poslední chvíli fiktivními zprávami o soupeřích se rozhodla opoziční TOP 09. A tak si v Praze čtenáři deníku Metro mohli v úterý na...  celý článek

Jiří Kučera jako první vyfotil divoké vlky na Šumavě.
První snímky divokých vlků ze Šumavy ulovil fotograf poblíž Modravy

Byli čtyři, před zimou vypadali v dobré kondici a s vlky, kteří před nedávnem utekli z výběhu v Bavorsku, neměli nic společného. Nedaleko Modravy se o víkendu...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.